Do města Mexika

Konec flákání, znovu do práce
V Guadalajara už jsem měl všechno zajímavé prozkoumané, dokonce i to nezajímavé, co z nedostatku jiných podnětů doporučuje průvodce. V mém případě to byl park Agua Azul, kde jsem v ohromném "motýláriu" neviděl ani tykadlo, kdežto venku se jich producírovala řada. Stejně tak jsem uspěl ve vyhlášeném skleníku s orchidejemi, jejich čas nastane až v říjnu.

Byl jsem docela rád, že jsem v čerstvě vypraném a navoněném cyklistickém oblečení - zásluhou místní prádelny a 50 peset - mohl vyrazit na křivolakou cestu do města Mexiko. Mimochodem, zřejmě vlivem počínající senility nebo v důsledku dvoudenního promývání hlavy výživnými nápoji, jsem v šortkách daných do prádelny zapomněl USB flash paměť, na kterou průběžně zálohuji. Dobrá zpráva, praní, sušení i žehlení přestála bez úhony, z 16 GB se neztratil ani bit.

Z Guadalajary je to města Mexiko asi 550 km po dálnici, ale já to natáhnu na zhruba 800 km přes hory a doly. Vydal jsem se k největšímu mexickému jezeru Chapala a to přímo do stejnojmenného města. V Guadalajaře to stálo za starou bačkoru, silný provoz, rozbité krajnice; ale s šíleným příjezdem se to nedalo porovnat. Za letištěm se provoz zmírnil, ale krajnice zůstala, takže se z toho stala velmi pohodlná projížďka, kterou nerušil ani patrný protivítr.

[Ixtlahuacán de los Membrillos] Pohled na město

[Chapala] Loďky připravené k výletu na Scorpion Island, v pozadí socha v moři

[Chapala] Kněží vynášejí sošku Nuestra Seňora de Santa Anita z kostela za slavnostního vyzvánění zvonů

[Ajijic] Něčekaně přibylo vody, kromě zatopených stromů to odnesla i loďka

Vida cyklostezka
A nastojte, objevila se i první mexická cyklostezka. Po pár stovkách metrů se velmi zhoršila díky navátému písku, ale stačilo by to odmést a znovu by se objevil asfaltový podklad. Kvalita prostě silně kolísala, občas na pár kilometrů zmizela, aby se zase objevila, ale přes všechny potíže díky za ni. Ve městě Jocotepec, které je v nejzápadnějším cípu jezera jsem měl dost práce s nalezením rozumného bydlení. Kempy tady nejsou, to mi chybí a spát na divoko není v pevninském Mexiku tak bezpečné jako na Baja. Jednak je většina půdy nějak využívána a taky je tady dost tuláků, kteří rovněž nocují na divoko. I když se ke mně chovají kamarádsky a berou mne jako člověka z branže, je otázka co by udělali, kdyby viděli mé na jejich poměry drahé vybavení.

[Ajijic] První cyklostezka na kterou jsem narazil ...

[Ajijic] ... se po pár stovkách metrů proměnila v písečnou cestičku; prostě ten asfalt zapomněli zamést

[Jocotepec] Nedělal jsem si násilí a fotil z okna hospody, kde jsem večeřel

Další den jsem objížděl jezero Chapala směrem na východ. Kdyby nebylo silného protivětru, byla by to idylka a závěrečný přejezd hřebene do Sahuayo bych považoval za oživení. Tato jsem si alespoň prohlížel městečka u jezera, okukoval drahé a rozlehlé vily nad jezerem Chapala. V Sahuayo mne odchytil místní cyklistický fanda, který ale místo na kole jel na skůtru a před sebou vezl asi osmiletého synka. Navedl mne k rozumnému hotelu 50 m od náměstí a pozval k sobě do jeho krámku s hudebními nástroji. To bych ale ze zhruba 50 tisícového města, jak jsem to odhadoval při sjezdu ze sedla, neviděl vůbec nic. Snažil jsem se mu to vysvětlit, dal mu mojí cyklistickou vizitku s odkazem na web a doufám, že to pochopil.

[Tuxcuaca] Na hřbitovy i u nejmenších vesnic si Mexičané potrpí

[Villa Emiliano Zapata] Zaujala mne obří busta Zapaty, zejména podobou Palečka z dua Paleček - Janík (nebo Janíka?)

[Villa Emiliano Zapata] Na svazích nad jezerem Chapala se vypíná mnoho výstavných vil

[Petatan] Malé městečko vybíhá hluboko do jezera Chapala

Sahuayo de Morelos
Nevýznamné mexické město nestojící průvodcům ani za zmínku v rejstříku. Přesto má všechny atributy mexického města, která jsou dost odlišná od toho, jak žijeme u nás. Dominantou města je vždy katolický kostel. I já jako praktikující ateista si myslím, že katolická církev přispěla a stále přispívá k lepšímu životu Mexičanů. Jednak jim dala díky výstavným kostelům určité měřítko kvality staveb resp. designu, kterou běžní Mexičané nemohou dosáhnout ani náhodou. Ale hlavně jim dala autoritu, která drží na uzdě vášně hárající v španělsko - kreolsko - mesticko - indiánských hlavách. Stačí se postavit na pár minut před kostel a sledovat procházející. Nenajdete mužského, který by nesmeknul své sombrero, nepokřižoval se a nezadrmolil nějakou tu modlitbičku. O ženách ani nemluvě. Dokonce okolo jedoucí motocyklisté (do aut není vidět) se minimálně pokřižují.

[Sahuayo de Morelos] Jako ve všech mexických městech i zde nade vším ční kostel

[Jiquilpan de Juarez] Na městem vyšlo slunce

[Jiquilpan de Juarez] Podle barevných fáborů vždy poznáte, že jste v centru města

[Villamar] I v chudší vesnici je možné s trochou vtipu působivě vyzdobit kostel

[Zamora] Nedělní resp. sobotní škola v místní katedrále

[Zamora] Okna katedrály se zrcadlí v dokonale nablýskané podlaze

Ze zdejšího života se nevytratila sousedská vzájemnost. Večer to na náměstí žije. Celé rodiny včetně nezbytných miniaturních psů posedávají na lavičkách a vedou řeči, akorát psi drží tlamičky a neštěkají. Babky pletou nebo háčkujou a pusu nezavřou ani na pikosekundu, bez ohledu na to, kdo zrovna s nimi lavičku sdílí. Do toho mládež chodí ruku v ruce a oznamuje tím vznikající vztahy. Mezi tím se proplétají prodavači balónků a cukrové vaty, o odbyt nemají nouzi. Místní blázen na invalidním vozíku je všude vlídně přijímán, i když je jeho chování silně mimo normy. A co mne fakt překvapuje, zdejší pouliční obchodníci nejsou vůbec agresivní, jako by jim na tom prodeji zase tak moc nezáleželo, jsou i jiné věci, že.

[Sahuayo de Morelos] Už 100 metrů od náměstí je to pravé Mexiko

[Sahuayo de Morelos] V okolí se pěstuje cukrová třtina a takto se čerstvá prodává

[Sahuayo de Morelos] Chléb a pekařské výrobky se často prodávají i na ulici, výfukové plyny ani prach jejich výtečnou chuť nijak nezkazí

[Zamora] Vnitřní patio jednoho z domů

Dětská práce
Děti tady už od malička pomáhají rodičům, zejména na vesnici. Pracují na rodinných latifundiích, většinou spíše hodně malých políčkách a potom jezdí s rodiči na trh a pomáhají jim s prodejem. Není na nich nijak patrné, že by je to omezovalo ve vývoji. Spíše naopak, je vidět jak je to baví a jak jsou pyšné, že mohou nějak zasáhnout do dospělého života. A kdyby došlo k nějakému globálnímu průšvihu, co myslíte, které děti přežijí - naše zhýčkané, které nemají páru o ceně peněz ani o tom, kde se berou a nebo zdejší prakticky orientované děti. Jediné, co jim, chybí je kvalitní vzdělání. Až ho dostanou, budou chtít pro své děti lepší život, tedy aby nemusely pomáhat v dětství rodičům. A bude to pytli.

[Zamora] Chlapce zmohla pomoc rodičům na tržišti tak, že usnul v bedně na zaleninu

Kopce, vršky, hory
Jezdím už v polohách nad 2000 m, terén je kopcovitý a nedá mi jako cyklistovi nic zadarmo. Ještě že existují lehké převody, které umožňují i v kopcích dosahovat optimální kadence 50 - 60 otáček nohou (klik) za minutu. Zatím mi ta výška nedělá problémy, už mám naplánovanou trasu přes průsmyk ve výšce 3000 m a když to půjde bez problémů, jsou tady i 4000 m průsmyky. Teploty se snížily a jsou přijatelné, po ránu a ve sjezdech docela kosa. Asi si připravím bundu, návleky na nohy a vytáhnu nový dres, který není tak řídký jako ten co nosím a co je profouknutý větry od Aljašky přes Austrálii po Japonsko. Starý dres má tu výhodu, že je tak vyšisovaný, že v něm vypadám jak nemajetný chudák a spolu s odrbaným a narezlým kolem odrazuje případné zájemce o mé vlastnictví. Alespoň doufám ...

Ze Zamory jsem vyjel směrem na Morelii, ale v Carapánu ostře uhnul doprava směrem na Paracho. Na křižovatce jsem si dal 2 tacos a poprvé mi nechutnalo, bylo v něm moc masa (tipoval bych kozlečinu) a skoro žádná zelenina. A ještě chtěla za 2 tacos 20 peset, že prý je v něm hodně masa. Projížděl jsem několika indiánskými vesnicemi (Púrepecha), hodně zanedbané, ženy a dívky v tradičních pestrých šatech, malé děti přivázané na zádech, mužský v běžném civilním oblečení. Nefotil jsem je, oni si to většinou nepřejí. Paracho je malé horské městečko ve výšce 2220 metrů, proslulé výrobou strunných nástrojů, samozřejmě hlavně kytar. Ráno při výjezdu byla pěkná kosa - 6 stupňů. Lidé chodili v tlustých bundách a s rukavicemi. Poprvé jsem natáhl návleky na nohy a vzal si flísku. Čekal mne dlouhý sjezd a bez toho bych asi dost namrzl. Sjezd do Uruapanu byl 20 km dlouhý, z toho 15 km po nové silnici s krajnicí širokou 1,5 metrů, zde úplná rarita. Silnice byla vhodně klopená a tak jsem si ten sjezd parádně užil, ani jsem nešlapal, ani nebrzdil, kolo to kalilo padesátkou a já jen náklonem řídil vjezd do zatáček. Připadal jsem si jako na lyžích.

[S od Chorán] Ve výšce nad 2000 m se stále daří kukuřici, které nevadí ani okolní třítisícovky

[Paracho] Městečko je proslulé výrobou kvalitních strunných nástrojů, hlavně kytar

Restaurace
Občas mám už dost stánků na ulici a chci se najíst ve slušném prostředí a příborem. Není to tak snadné. Když na takovou restauraci ve městě narazím, většinou nesplňuje můj test - je prázdná, nikdo v ní není. Ale skutečně je jich málo, i když nejsou drahé (jídlo s pivem okolo 100 peset), zřejmě na ně místní nemají a radši se stravují za čtvrtinu u stánků (ale bez piva). Dneska jsem na tržnici v Paracho viděl nový druh občerstvení - řezníci tam prodávali pečené maso na váhu (190 peset za kg), fláknou vám to na papír a okolo chodí babka a prodává k tomu tortily. Lidi se tím cpali jako diví, tuk jim tekl po bradě a tak jsem šel jinam. Nakonec jsem zakotvil u nejnacpanějšího stánku s tacos na náměstí a musím říci že byly delikátní. Dal jsem si 4 kousky a byl jsem za 36 Kč nacpán. Nesmí vám ale vadit, že v rámci racionálního provozu to servírují na talíři, na kterém je navlečen igelitový sáček. Když dojíte, sáček vymění a nový strávník má čisté nádobí, aniž by se něco muselo umývat.

Slavnosti v Uruapanu
Uruapan vznikl díky řece Cupatitizo, okolo níž se vytvořila oáza bujné tropické vegetace. Indiánské jméno Uruapan znamená "věčné jaro". V okolí se mimořádně daří avokádu, toto velmi zdraví prospěšné a nutričně hodnotné ovoce roste na stromech, které plodí 200 let a v této oblasti dávají 2 úrody ročně. Pouze 5% se z Mexika vyváží, zbytek se spotřebuje zde, vyrábí se z něj i populární pasta Guacomole, která se hojně používá v mexické kuchyni.

[Uruapan] Neobvyklý způsob přenášení pečiva

Při příjezdu do města mne přivítaly salvy z děla, na náměstí hrála kutálka, na tribuně řečnili politici. Načasoval jsem to dokonale, město slaví největší svátek - den svatého Františka - svého patrona. U toho nesmím chybět, tak jsem to po 35 km zapíchl. Prohlédl jsem si národní park Barranca del Cupatitizo, který je jenom jeden km od náměstí, točí se okolo řeky a je to směsice přírodních vodopádů a umělých fontán, mostů a pěšinek v divoké tropické vegetaci.

[Uruapan] Národní park Barranca del Cupatitizo - jeden z přírodních vodopádů

[Uruapan] Národní park Barranca del Cupatitizo - kamenný most přes řeku Cupatitizo

[Uruapan] Národní park Barranca del Cupatitizo - fontána

[Uruapan] Národní park Barranca del Cupatitizo - další z vodopádů v krásné zeleni

Počasí oslavám nepřálo, procesí vyšlo z kostela a téměř současně začalo silně pršet. Nicméně, ani aktéry, ani diváky to neodradilo. Procesí tvořila řada krojovaných skupin, každá měla svojí kutálku a dvouhodinové procesí všichni aktéři protancovali, přestože tam bylo hodně postarších lidí. Nutno dodat, že silným dopingem byla muzika, dva bubny a k tomu trubky, pozouny a nezbytný suzafon (bombardón). Dávali tomu takový grády, že i mne, zarputilému netanečníkovy nohy samy od sebe podupávaly (no možná to bylo taky vypitým pivem). Celková atmosféra byla bujará, nenáboženská, přestože se jednalo o církevní procesí. Večer pak bylo ještě asi dvouhodinové předvádění folklorních tanců, kde titíž aktéři, předváděli sofistikované tance na téma setí a sklizně úrody, namlouvání a podobné obrazy ze života. Jedna ze skupin měla mezi svými členy i retardovaného mládence, trochu to sice kazil, ale tak si to očividně užíval, že bylo radost pohledět. A když ho v zákulisí šéf skupiny pochválil, byl v sedmém nebi. Zlatým hřebem programu byl ohňostroj, ale ne to, co známe od nás, pořádný mexický názorný náboženský ohňostroj. Chlapi to chystali od rána, pak jim do toho pršelo, ale stihli to. Postavili asi 12 m vysokou konstrukci, od ní vedla řada drátů, které v průběhu produkce připojovali postupně k baterii a tím spouštěli jednotlivé efekty. Jeden chlap konstrukcí ručně točil a kromě raket a petard se v ohňostroji objevovaly nápisy "Bože miluji tě" a podobné, které kroužily vzduchem a pomalu se snášely k zemi, aby se posléze rozprskly. Za zády obecenstva byly strategicky umístěny roury s výkonnými raketami a petardami, hrozné rány, krásné obrazce na obloze. Všechno se to dělo na malém plácku uprostřed náměstí, kusy vypálených raket padaly mezi obecenstvo, u nás by se bezpečáci zbláznili. Byla to ovšem nezapomenutelná podívaná.

[Uruapan] Procesí u příležitosti Dia de San Francisco - holky sice nebyly nejmladší, ale tancovaly celé hodiny, jako posedlé

[Uruapan] Procesí u příležitosti Dia de San Francisco - postavy s hůlkami prozovaly silně potrhlý tanec, radost pohledět

[Uruapan] Procesí u příležitosti Dia de San Francisco - maskovaný potrhlý tanečník

[Uruapan] Procesí u příležitosti Dia de San Francisco - nescházelo ani kadidlo

[Uruapan] Procesí u příležitosti Dia de San Francisco - preclík na krku byl jedním ze symbolů slavnosti

[Uruapan] Procesí u příležitosti Dia de San Francisco - ohňostrůjci vyrobili i působivé propagační nápisy - přeložte si sami

[Uruapan] Procesí u příležitosti Dia de San Francisco - jedna z divokých kreací ohňostroje

Začínat se má pomalu
Ještě plný dojmů ze včerejších oslav jsem začal pozvolna vydupávat výšku, ztracenou včerejším bytelným sjezdem, ale už na mne čekaly další zážitky. Za vesničkou Tingambato je archeologické naleziště, kde jsem viděl první mexickou pyramidu. Abych nebyl příliš šokován, měla výšku jenom 9 metrů, ale i tak to bylo velmi působivé. Kromě Měsíční pyramidy jsou tam ještě základy 2 paláců s oltáři a rozlehlé hřiště na pelotu. Vše je datováno do roku 600 našeho letopočtu. Díky odlehlosti tam moc lidí nejezdí, byl jsem tam sám a tak jsem si to krásně užil. Z návštěvní knihy jsem zjistil, že tam mají tak jednu až dvě návštěvy denně. Naleziště je v avokádovém sadu, tak jsem si dva kousky utrhl. Na stromě jsou tvrdé jako šutr, začnou měknout až po utržení.

[Tingambato] Archeologické nalezište - stavby z roku 600, uprostřed oltář

[Tingambato] Archeologické nalezište - Měsiční pyramida je 9 metrů vysoká, pro začátek stačí

Pátzcuaro
leží poblíž stejnojmenného jezera. Proto jsem nejprve zajel k jezeru do přístaviště, odkud se jezdí na ostrov Janitzio. Hřbitov na ostrově je nejzářivější atrakcí na Dušičky. Abyste se tam vůbec dostali, je potřeba jít na hřbitov už ve 3 hodiny ráno, jinak je beznadějně nacpán lidmi k prasknutí. Ti co jsou tam pochovaní ale chvátat nemusí. V přístavu byla spousta hospod typu Cocina económica, Comida corrida (levné a dobré restaurace s omezeným repertoárem, který mají ovšem kuchařky excelentně zvládnutý). Měl jsem hlad, po cestě jsem jedl pouze okurku a rajčata a tak jsem měl mimořádně citlivý nos. A ucítil jsem vůni pražených rybiček, šel za ní a nechal si upražit talíř těch nejmenších rybek, lahůdka k pohledání.

[Jezero Pátzuaro] Přístav je zarostlý, lodi jakoby kotvily na trávě

[Jezero Pátzuaro] Druhý přístav, uprostřed obrázku lze tušit ostrov Janitzio

[Jezero Pátzuaro] Paní kuchařka mi smaží malé rybičky - to byla lahůdka

Historické centrum města je prostě magické. Dvě náměstí Plaza Grande a Plaza Chica (tedy Velké a Malé) jsou obkrouženy podloubím, spousta kostelů a paláců, domy omítnuté jednotnou barvou, stejně tak sjednoceny barvy dveří, zárubní, okenic, stejný styl nápisů nad obchody, přitom vše na poměrně malém a sevřeném prostoru, který dojem ještě umocňuje. No jo, já měl ale hlad. Vyrazil jsem do restaurace, ale šel jsem okolo stánků na Malém náměstí, kde servírovali neuvěřitelné porce - kus kuřete, pět enchilad, spousta zeleniny, brambory, přílohy. Tak jsem si řekl, to bych mohl do sebe natlačit. Objednal jsem si a posléze zjistil, že to jsou porce pro dva. Nevadí, dám to. Statečně jsem se tím krmil, bylo to moc dobré, ale lidi u stolu po mne pokukovali. Zábrany se protrhly, až jsem si po půlce pálivé jalapeňos vydatně škytnul. Začali jsme se bavit, lidi byli z Tijuany a tak jsem jim vylíčil mojí cestu po Baja. Oni přijeli autem po pevnině. Jo, nedojedl jsem to, byla to fakt enormní porce.

[Patzuáro] Místní veřejná knihovna byla původně kostelem

[Patzuáro] Templo El Santuário

[Patzuáro] Plaza Chica (malé náměstí) - dítě si hraje na střeše rodinného vozu

[Patzuáro] Uličky v historickém centru mají jednotnou barvu, všechny nápisy obchodů jsou vyvedeny stejným písmem, první písmeno červené, zbytek černě

[Patzuáro] Holky už se těší na svůj hvězdný okamžik, který přichází jednou za rok na Día del Muertos (den mrtvých, naše Dušičky)

Morelia
Nesehnal jsem mapu, ze které by byly zřejmé výškové poměry. Věděl jsem sice, že Morelia je o 300 metrů níže než Pátzuaro, ale že by to bylo furt z kopce jsem si nemyslil. To se taky potvrdilo, musel jsem hezky vydupat nad 2400 metrů, abych se potom pěkně svezl dolů. Nejprve to ale bylo snadné, okolo jezera jenom s menším převýšením až do Tzintzuntzan, kde jsem si prohlédl vykopávky, rozlehlé a bytelné sídlo Tarasků nad městem. Pak jsem hodinu řešil rychlostní senzor u cyklopočítače. No a potom přes hory a doly se v odpolední špičce probojoval do města Morélia, které má 650000 obyvatel. Centrum bylo v roce 1991 vyhlášeno UNESCO památkovou rezervací, tak si udělám den pauzu a vše důkladně prohlédnu. A taky potřebuji vyprat a načerpat síly před první skutečně horskou etapou do průsmyku ve 2900 metrech.

[Tzintzuntzan] Archeologické vykopávky jsou nad městem s výhledem na jezero Patzuáro

[Tzintzuntzan] Ruiny byly hlavním městem Tarasků, kteří v 15. století porazili dotírající Aztéky

[Tzintzuntzan] Ruiny ukazují jaké obrovské bylo toto opevněné sídlo

[15 km Z od Morelia] Krajina se stromem

[10 km Z od Morelia] Morelia je obklopena podobnými novými sidlišti se stejnými domky

[Morelia] Katedrála je největší atrakcí, jak jinak

[Morelia] Puberťačky se předvádí mezi vodotrysky a klucí pořád nikde

Den bylo málo, přesto jsem byl z Morelie plný dojmů. Prošel jsem všechny význačné kostely a paláce. Paláce většinou slouží jako vládní budovy, takže si musíte zvyknout, že u vchodu stojí policajti vyzbrojení automatickými puškami. To ale neznamená, že nemůžete dovnitř. Uvnitř jsou nástěnné malby (murals) poměrně nového data, vytvořené zhruba před 20 lety. Některé jsou působivé, některé na mne působily amatérsky a otřesně, ale ukážu vám jen to lepší. Prošel jsem také několik muzeí a výstavních síní. Nafotil jsem se stativem interiéry kostelů, ale až na výjimky vás s tím nebudu obtěžovat, i když v reálu to bylo velmi působové. Problém je, že v kostelích probíhají snad nepřetržitě mše a při nich nechci fotit. Mše jsou ale okázalé, celebrované vždy několika kněžími v krásně zdobených ornátech, varhany vyluzují působivé tóny, celý kostel k tomu zpívá, fakt nádhera i pro ateistu. Začínám rozumět tomu, jaký to muselo mít vliv zdejší původní obyvatele (abych byl politicky korektní) při španělském vpádu.

Praktické věci - donesl jsem skoro vše oblečení ráno do prádelny (tentokrát bez flešky) a za kulantních 45 pesos jsem odpoledne dostal suché a voňavé prádlo. Tarif je podle váhy. V sousedství jsem měl i "americkou" samoobslužnou prádelnu, ale tu jsem zamítl. Musel bych u toho přes hodinu sedět a bylo by to dvojnásobně dražší. Přes den mne oslovilo několik lidí, kteří si chtěli popovídat anglicky. Nejlepší byl čistič bot, který žil 35 let v USA a na stará kolena se vrátil domů. S ním jsme to probrali od Šumavy k Tatrám (resp. od Aljašky k Havaji) a on mezitím vypucoval a nablýskal kozačky dvěma ženám středního věku. To je hodně netypické, většinou u čističů sedí jen chlapi. Vysvětlil mi, že je specialista na vysoké boty a ženy z města chodí jen za ním.

Večer byla ve městě oslava jejímž cílem bylo evokovat začátek století. Většina budov je zhruba 130 let stará. Policisté zavřeli centrum, což vyvolalo neskutečné dopravní problémy. Město je ucpané auty i v případě, kdy všechno funguje, tohle byl fakt kolaps. Před katedrálou tribuna pro smetánku, plebs už neměl moc šancí něco vidět. V podstatě to ale bylo docela nudné - krojovaní lidé se procházeli parkem a k tomu jim hrála živá hudba. Nakonec byl, jak jinak, ohňostroj, ale v kultivované podobě, nic tak živočišného, jako jsem viděl v Uruapanu. Ale přesto, byly to takový rány, že se koně účinkující na parádě plašili a kočí měli co dělat, aby je udrželi na uzdě.

[Morelia] Katedrála je obklopena řadou drahých obchodů zejména s módou

[Morelia] Akvadukt v délce několika kilometrů je jednou z atrakcí města

[Morelia] Výzdoba kostela Santuario de Guadalupe byla jak z psychedelického snu

[Morelia] Palacia de Gobernio slouží jako jedna z administrativních budov státu Michoacán, je volně přístupná; freska Alfreda Zalce znázorňuje příběhy z boje o mexickou nezávislost, jak jinak

[Morelia] Univerzitní knihovna sídlí v bývalém kostele

[Morelia] Detail kašny

[Morelia] Pohled zevnitř není tak zářivý jako pohled z hlavních bulvárů města

[Morelia] Rodný domek význačného bojovníka za nezávislost, po kterém je město pojmenováno - José María Morelos y Pavón je zpodobněn na obrázku, hlavu zahalenu v typickém šátku

[Morelia] Colegio de San Nicolás de Hidalgo - dnes slouží jako univerzitra - detail nástěnné fresky

[Morelia] Palacio Claviero, dnes slouží jako výstavní síň, bylo tam několik výstav různých umělců

[Morelia] Katedrála je nejhezčí za soumraku

[Morelia] Plaza de Armas - ohňostroj splašil koně s kočárem

Potyčka s cyklopočítačem
Přenos dat z cyklopočítače do PC je infračervený, mám IrDa USB adaptér a většinou to funguje bez problémů. Ale v Patzuáru jsem data nemohl stáhnout. Několikrát jsem adaptér IrDa USB přehazoval do jiného USB slotu, restartoval jsem počítač, vše marně. Nakonec mne napadlo, že by problém mohl být ve skleněné desce stolu, na kterém jsem měl počítač. Podložil jsem to ručníkem a hle, přenos se zdárně rozběhl. Tím ale problémy neskončily. Druhý den při odjezdu z Tzintzuntzanu jsem si všiml, že mi neukazuje rychloměr. Inu, to znám, řekl jsem si, a vytáhl nový rychlostní senzor. Senzory mají nevýměnnou baterii a tak samozřejmě občas skončí, bohužel to nijak neindikují předem. Ale naposled jsem ho měnil v Austrálii před 2 roky, tak měl nárok. Senzor jsem odřízl od vidlice, stahovacími pásky namontoval nový. Spustil jsem výukový režim, který najde nový senzor, bezdrátově se k němu připojí a nastaví kódované spojení. Vše OK, ale rychlost stále nula. No to by mne teda fakt nebavilo, kdybych nevěděl, kolik jsem ujel. Shodil jsem všechny brašny, hodinu ladil polohu senzoru, vyměnil dokonce magnet na drátech kola, pořád nic. Alespoň pětkrát jsem spouštěl učící režim, nakonec se to chytlo a vypadá, že je vše OK. Uf, uf.

[Morelia] Moje současná civilní (tedy necyklistická) podoba

Prošvihnutá horská prémie
A bylo tady lámání chleba. Věděl jsem, že musím projet horským průsmykem Paso de Mil Cumbres ve výšce 2886 metrů nad mořem. Vzhledem k tomu, že můj dosavadní výškový rekord na kole byl necelých 1900 m, když jsem jel ze San Francisca do Yosemite NP, byl jsem na to fakt zvědavý. Hlavně jsem čekal na problémy s dýcháním, přece jenom je můj organizmus už silně "jetý" a tak jsem fakt netušil, co to udělá. Z Morelia to bylo v podstatě 60 km dlouhé stoupání, podle mých informací z webu měl být průsmyk na 67 km. Říkal jsem si, že se v nejvyšším místě musím vyfotit a zdokumentovat tak nový výškový rekord. Výšku už jsem skoro měl, ale ještě jsem nebyl na 60 km a silnice začala klesat. Tak jsem se svezl, ale s vědomím, že to zase budu muset vyšlapat. S tím si ale nedělám nikdy hlavu, prostě to tak je, a co nemohu ovlivnit, s tím se netrápím. Když jsem klesnul do 2500 m, došlo mi, že ten průsmyk už byl. Tady to nijak neznačí a tak jsem to prošvihl a vy budete ochuzeni o fotku upoceného a udýchaného cyklisty, který hrdě hledí do kamery a plácá se po ramenou, že to zase dokázal. Problémy s dýcháním jsem v podstatě neměl, cítil jsem spíš tlak v břiše, ale to bylo hladem, jak se ukázalo u první vhodné restaurace.

Po více než 100 km jsem to zapíchl v Ciudad Hidalgo, což je město natolik prosté všech pamětihodností a k tomu ošklivé, že mne to nepřimělo ani k jediné fotce.

[30 km V od Morelia] Horská silnice měla občas utrženou krajnici, musel jsem být ve střehu

[35 km V od Morelia] Výhledy do kraje stály za tu námahu

[NP Cerro de Guernica] Osamělé horské stavení, život zde nebude žádný med

[NP Cerro de Guernica] Vjezd ke kostelu v horské vesnici

[Silnice 15 poblíž Huajúmbaro] Ježdění ty bylo parádní, v lesích, čerstvý vzduch, minimální provoz a samé zatáčky

Kopce pokračují
Další den to bylo pohodlné do Zitácuaro, odkud to začalo strmě stoupat. Silnice se rozdělila na placenou a neplacenou. Zastavilo u mne auto a pán mne začal vehementně přesvědčovat, ať to vezmu po placené, že jinak budu 30 km makat v kopcích. Na mojí námitku, že kola na placenou nesmí, mávl velkoryse rukou a že prý se silnice stejně spojí. Vrátil jsem se tedy asi kilometr, ale zcela nekompromisně mne vyhnali. Ale stejně jsem si nestěžoval. Neplacená silnice se vinula několika vesničkami jako Mano de Agua, La Dieta a protože byla sobota, na návsi seděli chlapi s lahváčema a volali na mne "Hello, my friend" nebo "Olé, olé" já odpovídal "Buenos tardes amigos" a všichni jsme byli happy. Akorát já se u toho víc potil. V nejvyšším bodě, kdy se silnice spojily, jsem dosáhl téměř stejné výšky jako včera. Potom divoký sjezd po frekventované silnici bez krajnice a na závěr, jako zkouška vůle, několik kilometrů stoupání.

[V od Macho del Agua] Přejíždím ze státu Michoacan do státu Mexico, v pozadí brána z roku 1941

Toluca
Ráno byla mlha, že by se dala krájet. Nasadil jsem blikačku, ale hlavní bylo, že silnice měla zhruba metr širokou krajnici s obstojným a uklizeným povrchem, v Mexiku věc nevídaná. S tím úklidem to nebylo tak žhavé, občas se na krajnici povaloval přejetý pes v různém stádiu rozkladu. Často to bylo uprostřed osady, ten pes tam musel ležet a smrdět několik týdnů, ale nikdo se neobtěžoval ho uklidit. Příjezd do půlmiliónového města Toluca byl bez problémů. Až kousek před centrem davy lidí s prapory, policajti odkláněli dopravu, myslel jsem že je to stávka, ale všude plno stánků. Tak jsem se ubytoval v centru a šel se na to podívat. Bylo to fotbalové utkání, jistili to policisté na koních, težkooděnci se štíty a psy, nad tím policejní vrtulník. Utkání skončilo ve 2 hodiny, pár fanoušků se snažilo dělat brajgl, ale bylo jich málo.

[Villa Victoria] Indiánky čekají po ránu v mlze na autobus

[20 km Z od Toluca] Mlha se celé dopoledne dala krájet, zde křižovatka s placenou dálnuicí

[Toluca] Policisté na koních jistí fotbalové utkání

[Toluca] Většina fanoušků si to i po zápase užívala a samozřejmě se cpala nečím nezdravým, ale dobrým

Masa lidí se částečně přelila do parku Alameda, který byl plný stánků převážně s jídlem a řadou atrakcí pro děti. Na pódiu začínal program. Mexičani jsou velcí patrioti, to uznávám, tak to má být. Takže to začalo proslovem, potom byla hymna, potom se volalo Viva Mexico, potom revoluční píseň (někdo z vás se určitě pamatuje, jak se po hymně hrávala Internacionála). Nastoupila dobrá zpěvačka lidových písní. Potom klauni, pointa jejich vystoupení bylo házení levných dárků do publika, děti se o to rvali a tak byla legrace. Pořadatelé roznášeli nakrájené ovoce zdarma sedícím divákům, dostal jsem taky (asi si všimli, jak nahlas jsem křičel Viva Mexico). Zlatým hřebem byla rocková skupina, tak příšerná, že jsem v polovině první písně odešel. A udělal jsem dobře, přihnal se prudký déšť, ale to já už byl v centru pod podloubím a mohl si dát své oblíbené Modelo Negro.

[Toluca] Park Alameda - nový byznys, půjčování malířských stojanů a barev dětem, zde to slavilo úspěch

[Toluca] Dal jsem si opečené zelené fazole, řádně okořeněné a bylo to pochutnání

[Toluca] Všichni se cpou, někdo je při tom ještě roztomilý

[Toluca] Centrum v podvečerním dešti

Mexiko je hlavní město Mexika
Ráno mi při věšení tašek na kolo upadlo zrcátko, bylo zlomené a neopravitelné. Naštěstí jsem v Morelia koupil dobré panoramatické zrcátko k zasunutí do řídítkové trubky, měl jsem ho na pravé straně a tak jsem ho pouze přehodil vlevo. Dneska v tom fofru bude zrcátko potřeba. Jel jsem po dálnici, kde byla poměrně široká, i když nekvalitní krajnice, takže jsem se nepletl do cesty autům spěchajícím v pondělní ranní špičce. Poté se silnice rozdělila na placenou a neplacenou a já dosáhl zatím nejvyššího bodu 3110 m nad mořem. Pak už to jelo furt z kopce až do centra Mexika. Opět to byl silný zážitek, z té kategorie, která stačí jednou za rok. Jelo se hodně rychle, kvalita silnice se výrazně a skokově měnila. Nejhorší bylo, že se různě slévaly proudy silnic, takže jsem třeba zůstal uprostřed pěti pruhové silnice, okolo hafo aut a já se v padesátikilometrové rychlosti posunky domlouval s řidiči, aby mne pustili ke krajnici. Řidiči kolo neberou jako řádné vozidlo, které je třeba objet, snaží se prosmýknout okolo a ti se špatným odhadem mi lízali lokty. Profíci jako řidiči kamionů jsou v tomto ohledu mnohem lepší a taky ví, co může nápor vzduchu od kamionu s kolem udělat.

Pak se vedle mne objevil chlápek na silné motorce BMW. Zeptal se odkud jsem, kam jedu, řekl, že viděl jak je to pro mne v tom provozu nebezpečné a že mne bude jistit. Jel asi 3 metry za mnou zleva, takže auta ho i mne musela řádně objíždět, já byl v klidu a bezpečí a mohl to smažit padesátkou z kopce. Asi po 5 km mi ukázal, kudy jet do centra a rozloučil se. Díky, kámo. V centrální oblasti už to nebylo tak hrozné, objevila se dokonce cyklostezka, na které ale parkovala auta, takže se tam kola už nevešla. Dost jsem si zanavigoval a nakonec našel hotel vybraný podle Lonely Planet, ubytoval se a běžel si koupit litrovku pivka. A teď si budu pár dní válet šunky.

[Mexiko] Vnitřní okruh - takhle hustý je zdejší provoz