| Kolem kolem Aljašky | ||||||
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| Nothing compares to the simple pleasure of a bike ride. Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy | ||||||
| Tříměsíční pohodová cyklistická cesta, která začala na konci června v Anchorage a skončila v Seattle koncem září. Čtvrtá autorova cesta (N.Zéland, Austrálie, západní pobřeží USA), nejdelší a také nejnáročnější. |
|
Olympic National Park, Mt. Rainier National Park a konečná v Seattle Victoria - Port Angeles - Fairholm - Bear Creek - Sappho - La Push - Forks - Hoh Rain Forest - Kalaloch - Queets - Quinault - Moclips - Copalis Beach - Ocean Shores - Hoquiam - Aberdeen - Elma - Oakville - Centralia - Rainier - Yelm - Nisqually Valley - Yelm - La Grande - Elbe - Ashford - Big Creek Campground - Longmire - Paradise - Ohanapecosh - Packwood - Ashford - Eatonville - Graham - Puyallup - Auburn - Kent - Tukwila - Seattle - Bainbridge Island - Seattle Lodí do Port Angeles
Na lodi bylo více cyklistů, ale dělali jen několikadenní výlety. Příjemně jsme to prokecali a najednou jsme byli v USA. Mne se na celnici jen zeptali kde žiju a nic jiného nechtěli. Švýcary tam zase dusili, možná měli jenom nějaké nevhodné jméno, jinak si to nedovedu vysvětlit. Počkal jsem na ně a vzal je do Visitor Information, kde jsme nafasovali cyklistické mapy státu Washington, mapy kempů a podobně - vše samozřejmě zdarma a ještě k tomu s úsměvem. Tak jsem personál pochválil v návštěvní knize - jako obvykle. Švýcaři jeli na opačnou stranu, řekl jsem jim několik zkušeností z loňské jízdy stejnou trasou a rozloučili jsme se. Olympic National Park Okolo Crescent Lake byla údajně pro cyklisty nebezpečná silnice. Tady to berou fakt vážně, nejprve cyklistické tlačítko, které na dobu 1 hodiny rozblikalo varovná světla nad cedulí "cyklista na silnici". Potom cedule pro cyklisty s návodem, jak se mají chovat. Přitom to bylo docela dobrý, sice úzká krajnice, do zatáček nebylo vidět, ale žádné kopce, takže při vhodně zvolených převodech přebytek výkonu a možnost vždy nějak rozumně zareagovat. Vzpomněl jsem na úsek silnice z Tofina, který byl mnohem horší a do strmých kopců se stoupáním až 18%, což je tak na hranici mých možností, jsem balancoval v úzké stopě a žádná varovná světla na mne neupozorňovala. Nicméně se tam nepředpokládalo, že by to vůbec nějaký cyklistický šílenec jel.
Času mám pořád ještě dost a tak jsem dal celkem 45 km dlouhou odbočku do La Push na pobřeží Pacifiku. Indiánské území, ve vesnici docela bordel, tak to prostě je. Krásné pobřeží, skály v moři, písečné pláže - kvůli studenému proudu na koupání nevhodné, spousta ptáků, líbilo se. Ve Vidličkách (Forks) jsem doplnil zásoby. Naštěstí zde už neblbnou tak jako na Aljašce nebo v Kanadě, pivo a víno je k dostání skoro ve všech potravinách, v Liquor Store se prodává jen kořalka. Stejně je zajímavé, jak jakákoliv omezení nefungují. Ve většině měst a vesnic na Vancouver Island bylo snazší koupit večer pivko a víno než něco k jídlu.
Stejně tak je možné najít ve většině státních kempů ve státě Washington kohoutky s vodou, kdy voda teče jen při držení kohoutku. To má zamezit plýtvání vodou, kdyby někdo náhodou zapomněl kohoutek zavřít. Je to ovšem tak nešikovné, že je v řadě případů kohoutek stržený, voda teče pořád a nelze ji zastavit. Ale oproti kanadským kempům je zde velký pokrok - tekoucí voda, ve většině případů pitná, splachovací záchody, elektřina. Američané jsou prostě pohodlnější a hlavně, už je tady přece jen civilizace s odpovídající infrastrukturou. Deštný prales par exelence
Dopoledne jsem obešel tři zdejší traily. Na ten nejdelší pod Mt. Olympia nejsem vybaven, je to také celodenní výlet. Prales je nádherný, divoký, temně zelený, živočišně vlhký, plný ptačího překřikování a ve vrcholcích zahalený mraky.
K Pacifiku
Další den jsem se podíval do deštného pralesa u jezera Quinault, ale na Hoh River to nemělo. Taky jsem prošel dva traily, jeden z nich okolo jednoho z mnoha zdejších vodopádů, dobrý. Potom jsem zamířil lokální silničkou k Pacifiku a po nějaké době se zase setkal s černými medvědy - jeden divoch se flákal po silnici.
Cestu okoli pobřeží jsem si chtěl prodloužit a přejet ferry z Ocean Shores do Westport, pobřeží objet až k Raymond. Za celkem snesitelného deště jsem dojel na Point Brown k přívozu, ale rozpršelo se tak silně, že jsem usoudil, že je úplně jedno kudy pojedu, hlavně abych viděl alespoň na silnici. Déšť to myslel opravdu vážně a místo, aby k večeru ustával, tak ještě zesílil. Celý den jsem tedy absolvoval ve žlutém skafandru, který už cestou utržil řadu šrámů, ale stále ještě chrání před úplným promoknutím. A musím se pochválit, stále ctím vandráckou etiku a místo abych zalezl do některého z početných motelů, vyhledal jsem v Elma RV park a poctivě postavil stan v silném dešti. V motelech navíc neměli na rozdíl od RV parku žádnou wifi, to je na takto civilizovaný kraj docela ostuda. Pršelo celou noc a přestalo až po 10 hodině dopoledne. Mokré oblečení jsem hodil ve zdejší prádelně do sušičky, problém byl s botami, ty by asi sušičku rozbily. Tak jsem alespoň nasadil zmirňovač šoku - nepromokavé ponožky zvlhly sice za pár desítek minut, ale to už bylo tělo jízdou zahřáté a tak mokré nohy tolik nevadí. Jel jsem přes Oakville, částečně po stejné trase jako vloni zhruba o týden později. Už nějakou dobu mne zlobilo řazení a nedařilo se mi je seřídit, zajel jsem proto do Centralia hledat cyklistickou prodejnu. Asi 5 mil jsem si střihl po I5 (interstate - nejvyšší třída silnic v USA), což je zde na rozdíl od jiných států USA legální. Široká krajnice, docela čistá a uklizená, byl jsem tam raz dva. Centrum Centrálie jsem si pamatoval, ale místo cyklistické prodejny z loňska tam byla prodejna sportovního zboží. Poslali mne na kraj města do cyklistické prodejny. A opět jsem byl fascinován americkým smyslem pro popis cesty, prodavač mi dokonce optimalizoval cestu tak, abych nemusel do kopce na nadjezd přes železnici. Vše se podařilo, prodejna otevřená, majitel a jediný zaměstnanec se mne hned ujal a navíc to uměl. Dali jsme samozřejmě řeč, Česká republika v něm vyvolala vzpomínky na skvělé (jeho slova) motocykly Jawa a CZ. Naúčtoval mi kulantních 5 $, to bych nepořídil ani v Česku. Dal jsem mu cyklistickou vizitku, později jsme si poslali pár mailů. Od Tenina vedla krásná asfaltová cyklostezka souběžně se silnicí. Bavil jsem se tím, že jsem na pěšáky, které jsem chtěl předjet, brumlal jako medvěd, kukal, troubil jak jelen v říji, bučel jako kráva. Oni se sice zprvu lekli, ale potom z toho měli srandu a nikoho jsem nenaštval. V Rainier, ani v Yelm, nebyl kemp ani RV park, z Yelm mne poslali do Lost Lake Resort - prý pár mil severně, zítra se budu muset vrátit stejnou cestou. Po 15 km mi v Lost Lake sdělili, že jsou soukromým zařízením vlastníků a popsali cestu do dalšího RV parku. Už byla docela tma, naštěstí jsem to po 5 km našel, projel dokonce kratším tunelem, ještě že nikdo nejel v protisměru. V kanceláři zavřeno, postavil jsem stan na louce poblíž sprch, které byly zavřené, ač by se mi docela hodily. Ráno jsem se od majitele dozvěděl, že jsem se mu utábořil na soukromém pozemku sousedícím s RV parkem. Vysvětlil jsem mu, že jsem dorazil za tmy a chtěl zaplatit, ale on, že je to OK a že nic nechce. Po cestě zpět do Yelm jsem se zastavil v kasinu v Nisqually Indian Reservation. Už po ránu tam byla fůra důchodců protáčející své penze na hracích automatech. Jinak slabé - poker, oko a dva stoly na kostky, žádná ruleta. Fotografování striktně zakázáno a tvrdě kontrolováno zdejšími bodyguardy. Kafe a nealkoholické nápoje zdarma, dal jsem si dva kelímky kafe a vypadl. Sladké obarvené vody nepiju, ani kdyby mi za to platili, natož zadarmo.
Mt. Rainier
V Ashford jsem se zeptal na campground, poslali mne do 4 míle vzdáleného Big Creek, který byl na lokální silnici na Packwood. Moje chyba, kdybych se zeptal také na RV parky, po cestě k hranici parku byly alespoň tři, jak jsem zjistil druhý den ráno. Camping host (hostitel) měl na svém obytném automobilu titul kapitán, tak jsem se ho na to zeptal. Byl to penzionovaný námořní kapitán, sjezdil celý svět a za dobré pokecání mne tam (z jeho iniciativy) nechal tábořit zdarma. Já jsem mu těch 14 $ vnucoval, ale nedal si říci. V celém kempu jsem byl sám, dřevo bylo tak mokré, že jsem se ani nepokoušel rozdělat oheň a vysušit boty a oblečení. Za dva dny jsem jel okolo a kemp už byl až do příští sezóny zavřený.
V noci se teplota přiblížila k nule, ráno pěkná kosa. S vyhlídkou na mokré boty jsem ráno vařil v sandálech naboso, trochu dost mi namrzly nohy. Ale hygienu jsem nemohl vynechat a v trenýrkách jsem naběhl ke kohoutku s ledovou vodou a kompletně se umyl. Vyjel jsem před devátou úplně tuhý, ruce zmrzlé tak, že jsem měl problémy s přeřazením. Naštěstí mne čekalo 40 km vytrvalého stoupání až do 1646 m. Tělo se ohřálo rychle, na hlavě jsem měl pod přilbou šátek, také žádný problém. Ruce po 8 km přišly k sobě, levé noze to trvalo 18 km a pravá nožka rozmrzla až na 31. km. Za normálních okolností bych to v Praze alespoň 14 dní omarodil. Tady to není možné a tělo má jiné starosti, než nějaké banální nachlazení - musí mne vyvézt na kopec.
Pod mraky vodopády Christine, potom průjezd tlustou vrstvou mraků a už se vynořily další vodopády Narada. Ještě trochu potu a byl jsem v ráji (Paradise). V informačním středisku jsem si nechal doporučit vhodnou procházkovou trasu. Znovu jsem si ověřil, že silnice číslo 123 je zavřená směrem na Cayuse Pass i pro cyklisty a že tedy nebudu moci horský masiv objet až do Enumclaw. V listopadu loňského roku povodeň silnici spláchla, měla být opravena do letošního června, ale poškození bylo tak rozsáhlé, že se to nestihlo. Měl jsem štěstí, stihl jsem poslední den, kdy bylo možné projet z Paradise do Stevens Canyon. Polovina vozovky se v jednom místě utrhla a další den byl celý úsek uzavřen kvůli opravám.
Jinak - hora je to nádherná, řada ledovců, horské louky, vodopády, horská jezera, lesy, kaňony, strmá úbočí a vrcholy. Chce to vidět. Přejel jsem na východní úbočí, vyspal se v Ohnanapecosh Campground a další den přes Packwood a nádhernou lokální silničku (furt do kopce) se okolo Big Creek Campground vrátil do Ashford. Ve Visitor Center jsem si nechal zjistit RV po trase, vyšlo mi to na Graham, tak mi tam zavolali a vyjednali bydlení ve stanu.
Upaluji do Seattle
V RV parku v Graham měli z mého příjezdu druhé vánoce. Ještě se jim nestalo, aby jim z Visitor Center volali stran cestujícího cyklisty. Fakt byli skvělí - kdyby moc pršelo, tak jsem mohl spát ve společenské místnosti na kanapi. Na počítači jsem mohl makat buď ve společenské místnosti, nebo v prádelně, kde bylo tepleji. Do Safeway na nákup jídla mne dovezli autem, prý tam stejně musí a já bych na kole musel zpátky do strmého kopce a toho mne chtěli ušetřit. A když jsem jim oprávněně pochválil (potencionální, bylo zataženo) výhled na Mt. Rainier a prohlásil, že to má cenu milionu dolarů (což jsem si skutečně a zcela právem myslil), byl jsem jejich. Ukázali mi spoustu fotek hory, dozvěděl jsem se o peripetiích koupě pozemku od původních dánských majitelů a řadu dalších podrobností. Bylo to samé Judy, Roger a George (s Jiřím jsem je netrápil). V Graham začínalo "souvislé město" řadu kilometrů až do Puyallup. Silný provoz, náklaďáky, jel jsem to po chodnících. To je nepříjemné, nedá se nasadit nejekonomičtější strojový rytmus šlapání. V Puyallup jsem zajel do města, ve Visitor Info vyfasoval mapu zdarma. Odbočil jsem na Sumner a po čtyřproudé dálnici (v každém směru) makal na Auburn. Jak už jsem psal, jízda na kole po dálnici je ve státě Washington legální, ale to neznamená, že je příjemná nebo bezpečná. Je potřeba hlídat výjezdy a příjezdy zprava, v tom fofru a neuvěřitelně hustém provozu to není tak snadné. A lahůdkou, poněkud zavánějící hřbitovem, byl asi 500 m dlouhý úsek, kde dělali novou krajnici. Na hraně pravého pruhu byla mobilní betonová zídka a já neměl žádný odstup od projíždějících aut. Když vedle mne ve vzdálenosti necelý metr projelo několik kamionů s 30 metrů dlouhými návěsy ve 120 km rychlosti, měl jsem co dělat, abych se v tom úzkém životním prostoru udržel. To byla chyba dopraváků, z tohoto úseku měli cyklisty nekompromisně vyhnat.
U Algona nastala idyla, z dálnice jsem sjel na Interurban trail, který vede až do Tukwila jižně od Seattle. Konec trailu byl ale zmatený, nebylo ani naznačeno nějaké pokračování. Naštěstí jsem našel kancelář obchodní komory, tam mi dali mapu cyklostezek v této oblasti a já se ještě dalších 15 km bezpečně projel okolo řeky chráněn před auty. Zbytek jsem musel dojet v normálním provozu, částečně po chodnících, v downtownu po pruhu vyhrazeném městským autobusům. Tvrdě jsem si vynucoval místo na silnici. Jsou zde na to zvyklí, konec konců jsem to odkoukal od zdejších cyklistů. Jinak jezdím vysloveně defenzivně, vyjma sjezdů.
Objel jsem řadu motelů a hotelů v centru, všude měli na víkend obsazeno. Musel jsem zvolit variantu číslo dvě a popojet na sever, kde je řada motelů okolo Hwy 99. Ubytoval se na jednu noc v blbém levném motelu, který měl tu výhodu, že nebyl daleko od centra. Ostrov Bainbridge
Při stěhování do druhého motelu jsem objel cyklostezky okolo jezera Union a Washington. Zajel jsem obhlédnout také Universitu Washington, je to nesmírně rozlehlý park s univerzitními budovami a kampusem. Všechno skvěle udržované, cpou tady do toho spoustu peněz a výsledky jsou vidět. Potom už byly jenom starosti s logistikou - sehnat krabici na kolo v cykloprodejně a z nějakého kontejneru vyhrabat čistou krabici vhodné velikosti na ostatní vybavení. Problém s pedály - nemohl jsem je sundat - ale jel jsem okolo kanceláří a úschovny kol Bicycle Alliance (organizace se stará o podporu cyklistické dopravy, vydává mapy, můžete si tam schovat kolo, převléknout a pokračovat do práce veřejnou dopravou). Pan ředitel Gordon Black mi půjčil kvalitní nářadí a pak mi to ještě pomohl odšroubovat.
A už se pomalu dostavovaly abstinenční příznaky, každodenní jízda na kole je droga. Měl jsem pořád hlad, přestože jsem jenom coural po městě a musel se brzdit, abych se necpal tak, jako když jsem to skutečně potřeboval.
Závěrečné hodnoceni
            |
