Québec
Québec - Levis - Montmagny - Riviere-Ouelle - Riviere-du-Loup - Rimouski - Matane - ferry - Baie-Comeau - Godbout - Port-Cartier - Sept-Iles - ship - Blanc Sablon
Rodinné důvody
Začít cestu po severovýchodní Kanadě až koncem července nebylo zrovna ideální. Lepší by bylo cestu zahájit o měsíc dříve. Neměl jsem ale na výběr. V červnu se narodilo v pořadí páté vnouče - Vilém. Chtěli jsme jeho mamince v začátcích trochu ulevit, proto jsme vzali jejich 2 starší kluky na dovolenou. A tak jsem vyrazil na svou jubilejní desátou cestu se zpožděním. Doufal jsem, že mi bude počasí příznivě nakloněné a umožní mi pobýt v severovýchodní Kanadě co nejdéle.
[Praha] Kompletní sestava pěti vnoučat
Snadné cestování
Cesta z Prahy se nevyznačovala ničím pozoruhodným. Klapalo to jako švýcarské hodinky, žádné překvapení, letěl jsem se Swissairem. Za zmínku stojí pouze přestup v Montrealu. Zavazadla jsem musel protáhnout celnicí. Vozíky naštěstí na letišti byly, ale koridor byl tak úzký, že jsem musel dát krabici s kolem na stojato. Přes krabici jsem neviděl na celníky, kteří mne naváděli k volnému pultu a tím je zřejmě tak rozladil, že si na mně smlsli. Prohnali obě zavazadla skenerem a měli řadu záludných otázek na části mého vybavení. Naštěstí to nechtěli rozbalit, což se mi stalo před lety v australském Brisbane. Dokonce mne poslali omýt z cyklistické boty zrníčko hlíny, které uvízlo vedle kovového "kufru" (protikus zaklapávající se do nášlapného pedálu), abych takto do Austrálie nezavlekl něco, co by mohlo narušit jejich ekosystém. Negativních zkušeností tam mají dost, vzpomeňte na přemnožené králíky.
Nejpracnější však bylo protáhnout bezpečnostní kontrolou jednu plechovku plzeňského piva. Jako obvykle jsem si v pražském freeshopu koupil jedno pivko jako rezervu pro případ akutní žízně po cestě. V obchodě to balí do speciálního sáčku a zatím všude jim stačilo se na sáček podívat. V Montrealu jsem byl doveden ke specializovanému kontrolorovi, který sáček důkladně prohlédl, potom do něj udělal otvor, do něj zasunul čuchací mašinu (analyzér pachu) a teprve potom byl spokojen a pivko mi vrátil.
Do Québecu to byl krátký 40 minutový skok turbovrtulovým érem. Z letiště jsem si vzal taxíka, který po sklopení zadních sedadel krabici s kolem snadno naložil. Za dvacet minut a zhruba 500 Kč jsem byl na univerzitě Laval, kde jsem měl zamluvený pokoj na koleji. Bydlení dobré, pouze wifina byla nějaká pošahaná. Nemohl jsem se připojit k některým českým stránkám, někdy se to podařilo na x-tý pokus, ale stránka volny.cz, kde mám poštu, vzdorovala absolutně. Přitom v turistických informacích ve městě vše fungovalo bez problémů. Čekal bych, že tak velká univerzita bude mít o něco kvalitnější připojení než bezplatné služby pro turisty. Taky jsem zkusil zdejší menzu - ceny sice lidové, jídlo dobré, ale hodně malé porce. Moc tady ty študáky nehýčkají.
[Québec] Město Québec z letadla
Město Québec
Québec je hlavním městem stejnojmenné provincie, i když Montreal je větší a známější. Město má přes půlmilionu obyvatel, ale zalidnění je řídké a tak je všude daleko. Z university to bylo do starého Québecu 6 km. Naštěstí veřejná doprava fungovala skvěle, cena jednoho lístku je ale 2,75 dolarů. Tarifní systém obvyklý v severoamerických městech. Zdarma dostanete kartu a na ní můžete dobíjet peníze na jízdné a to buď v automatech nebo ve vyhrazených obchodech. Vůbec jsou tady zhruba 2x až 3x vyšší ceny než doma. Ceny jsou uváděny vždy bez daně, s tím je potřeba počítat. Nejmarkantnější je to u vážených věcí, zejména u ovoce a zeleniny. Na první pohled je cena snesitelná, 2 dolary za jablka (necelých 40 Kč) se dá strávit. Ale při bližším pohledu zjistíte, že je to cena za libru, tedy necelých půl kila a to už je docela pálka.
[Québec] Chateau Frontenac je dominantou města
[Québec] Terrasse Dufferin - začátek guvernérské promenády
[Québec] V přístavu kotvila obrovská výletní loď
[Québec] Parc de l'Artillerie - turisti cvičí s mušketami
Město je zajímavé, staré hradby a zbytky pevnosti, která se vypíná nad řekou svatého Vavřince (St. Lawrence). Řeka je pořádný macek a v přístavu mohou kotvit obří zaoceánské lodě. Davy turistů proudí ulicemi, vysedávají v hospůdkách a sledují pouliční umělce, kteří vystupují na řadě míst opatřených vyvýšenými lavicemi, aby to turisté měli ještě pohodlnější. Nevím, co sledovali radní Prahy zákazem pouličních produkcí, ty prostě do města patří. Doufám, že je to časem přejde. Ve městě bylo obzvlášť živo, neboť v sobotu večer zde měla megakoncert kanadská star první velikosti Celine Dion. Její popularita je umocněná tím, že se narodila v provincii Québec nedaleko Montrealu a tak je vlastně místní.
[Québec] O víkendu se některé ulice v historickém centru uzavřou dopravě, moc příjemné
[Québec] Place Royale - historická čtvrť pod pevností
Nelze přehlédnout ani davy cyklistů. Ve městě je mnoho cyklostezek, na to si tady potrpí. V turistickém středisku mne vybavili cyklistickými mapami města a okolí. Na nich jsou barevně rozlišeny trasy podle úrovně bezpečnosti, nejvýše si stojí samostatné cyklostezky plně oddělené od automobilové dopravy. Ale je tam i doporučení kudy jet, když cyklostezka není. Fakt dobrý.
Francouzština
Oficiálním jazykem je francouzština, ale anglicky se člověk většinou domluví, i když občas to jde jenom francouzsky. Vzpomněl jsem na svou vysokoškolskou zkoušku z francouzského jazyka, kterou jsem úspěšně absolvoval před více než 40 lety. Tenkrát mi mladá hlava umožnila naučit se 30 lekcí z Francouzštiny pro samouky za pouhý týden. Udělal jsem zkoušku a za další týden vše úspěšně zapomněl. Až tady zjišťuji, že mi v hlavě přece jenom zůstalo něco nesmazatelně vryto, ale jsou to jen takové útržky a na souvislou větu to není. Nicméně tištěnému textu docela rozumím, ten slovní základ je většinou z latiny a tak pro Evropana docela univerzální.
V souvislosti s francouzštinou jsem si vzpomněl na jednu z prvních lekcí na VŠ, kde jsme měli tvořit převratné věty typu "jsem letec - je suis un aviateur, jsem student - je suis un étudiant" a podobně. Náš spolužák L.M. v zadní lavici vyspával v tvrdém rauši, když ho paní učitelka probudila a chtěla po něm francouzskou větičku. "No tak, pán M" povídá mu, "tak už mi něco řekněte, začíná to na Je". Milý chlapec ještě nebyl úplně při smyslech a tak vyhrkl "Je taime - Miluji tě". Paní Košecká, distinguovaná, asi 50 letá dáma, se šarmantně usmála a odvětila. "To mne opravdu těší, ale pán M., veď mi si netykáme". No já tady lásku rozhodně nikomu vyznávat nebudu.
[Québec] Úzká cyklostezka na mostě přes řeku sv. Vavřince
Na kole
Vyrazil jsem v neděli ráno. Měl jsem 2 možnosti - buď jet do centra a převést se přes řeku přívozem, nebo jet delší trasou přes most. Zvolil jsem druhou možnost hlavně kvůli tomu, že nebudu muset tahat naložené kolo na loď. Kolo s nákladem má skoro 40 kg a na začátku to ještě nemám "v paži". Z města jsem vyjel naváděn GPSkou a musím se hrdě pochválit, že můj koncept "paralelních" řídítek opravdu funguje. Na představec jsem totiž přidělal krátkou řídítkovou trubku a na ní mám cyklopočítač a GPSku. Obě zařízení mohu naklánět dle libosti, brašna na řídítkách už nevadí a tak na to vidím i na slunci. Geniální.
[Sainte-Flavie] Paralelní řídítka osazená cyklopočítačem a GPSkou
[Levis] Ptačí budky
[Levis] Pohled na Québec z druhé strany řeky
Na mostě byla velmi úzká cyklostezka sdílená s chodci. Vítr mne sfoukával na zábradlí, radši jsem kolo vedl, abych se tam někde nerozplácl. Za mostem jsem zatočil doleva okolo řeky, vítr dul přímo do tváře a já se fakt trápil. Předjížděly mne rekreační cyklisti, kterým bych měl normálně bez problémů natrhnout tričko. Sice jsem neseděl skoro 6 týdnů na kole, ale přesto jsem byl svou neschopností šokován. Došlo mi to až druhý den ráno. Nějak se mi pohlo přední kolo a bylo efektivně přibržďováno levým brzdovým špalkem. Vytáhl jsem šroubovák a po chvilce seřizování jsem už zase byl king.
[De Villijer] Průvod na oslavách 300 let od založení města vedl los
[De Villijer] Alegorický vůz v průvodu
[Poblíž Montmagny] Cyklistická trasa vedla po lokální silnici
[Poblíž La Pocatiere] Cyklostezku sdílely také traktory
[Poblíž Rimouski] Dřevěný úsek cyklostezky - vlevo chodci, vpravo cyklisté
Po 80 km jsem skončil v kempu v Montmagny. Velký kemp narvaný ohromnými obytnými auty. Místo na stan stálo 22 dolarů, což mi přišlo dost na to, že jsem byl na malém plácku bez elektřiny. Navíc se ve sprchách platilo, bylo potřeba vhodit čtvrťák, jinak se sprcha nespustila. V silném větru jsem postavil stan, naštěstí jsem to za ten rok ještě nezapomněl. Brašny jsem nechal na kole, boty před stanem a unaven bojem se zabržděným kolem jsem spokojeně usnul. V noci začalo lejt, ale mne to nevzrušovalo, brašny Ortlieb přece vydrží všechno. To se sice potvrdilo, ale boty byly durch. Lilo ještě ráno, přesunul jsem se pod přístřešek a uvařil snídani v suchu. Počkal jsem a vyjel před desátou až po dešti.
[L'Islet] Typický kostel
[L'Islet] Námořní muzeum
[Poblíž La Pocatiere] Pobřeží
Přes den jsem nezmokl, vítr také polevil. Krajina je v podstatě rovná, cesta dobře značená a pokud možno oddělená od aut. Prostě stačí jezdit od kempu ke kempu. A mít štěstí na počasí, které se tady mění z hodiny na hodinu.
[Sait-Denis] Historická stavba
Zdejší kempy mne ale nijak moc nebaví. Jsou zařízené na to, že lidi si všechno přivezou v obytném autě. V kempech je proto jen pár záchodů a sprch. Samozřejmostí je prádelna s pračkami a sušičkami na mince. Vyprání jednoho "loadu" stojí 5 doláčů - jeden do automatu na prášek, 2 na praní a 2 na sušičku. Když do toho naložíte 6 kg prádla, tak je to levný. Ale kde bych já takovou hromadu prádla vzal. Přesto musím mít v pohotovosti 5 kačenek (loonies, tak se říká jednodolarovým mincím, je na nich vyražena kačena) a alespoň jeden čtvrťák na sprchu. Hlavní problém zdejších kempů se projeví při dešti, kdy se není kam schovat. Potom zalezu do stanu a přetahuju se tam o místo s brašnami. Schází tady nějaká společenská místnost nebo kempová kuchyně, kam by se dalo zalézt.
[Kamouraska] Cesta okolo pobřeží byla vybavena lavičkami
[Odbočka na Saint-Pascal] Boží muka v kanadském provedení
[Riviere-du-Loup] Stará část města
[Riviere-du-Loup] Umělecké artefakty v parku
Druhý den jsem chtěl při příjezdu do kempu vysušit stan, ale za hodinu zase začalo pršet. Brašny jsem už dal do stanu i když je tam potom velmi těsno. V noci skoro nepršelo, začalo až ráno. Vyjel jsem v plné protidešťové úpravě, ale bylo mi v tom hrozný teplo, potil jsem se jak příslovečné dveře od chlíva. Konec deště znamenal opravdovou úlevu. Přes den byly drobné přeháňky, ale to už jsem se nepřevlékal a raději jsem trochu moknul. Skončil jsem v Riviere-du-Loup, další kemp už byl příliš daleko. Protože zase lilo, zeptal jsem se v informačním středisku také na hostel. Ten byl jenom kilometr vzdálený a k mému překvapení mne nechali za 14 dolarů kempovat na zahradě. Mnohem lepší než v ohromném kempu.
Stejně jsem to ale moc nevychytal. Postavil jsem stan na vyšším ze dvou možných míst, bylo bezpečnější, bylo na něj odevšad vidět a tak mi těžko mohl někdo něco čmajznout. Poblíž byl venkovní krb, prý se používá zřídka. Měl jsem smůlu, když jsem šel před půlnocí spát, tak byla u krbu rozjařená společnost. Na chvilku jsem usnul, ale v jednu mne ten rambajz znovu probudil. Zdvořile, ale důrazně jsem je sprdnul, doporučil jim, ať jdou pařit do baru. A kupodivu to zabralo, omluvili se mi a do pěti minut byl klid.
Další den jako vymalovaný. Nejvymalovanější byl ale silný vítr, který duněl rovnou do zad. Přestože krajina už byla trochu kopcovitá, mastil jsem to jako mašina. V poledne bylo 40 stupňů (Celsia) a to bylo i na mne dost. Zapadl jsem na odpočívadlo u nejbližšího městečka, natáhl se na lavici a dal si 20 minutového šlofíka. Skoro každé městečko má totiž odpočívadlo s lavicemi a stoly ve stínu, pitnou vodou a záchody. Zdřímnutí mne osvěžilo a dojel jsem to ve velkém stylu. Vypadá to, že jsem se již aklimatizoval a plně vklouznul do své vandrácké kůže.
[Rimouski] Odpočívadlo na cyklostezce, v pozadí Rimouski
[Rimouski] Pobřežní promenáda - cyklostezka a chodník pro chodce
[Rimouski] Šraml bavil lidi na náměstí před katedrálou
V Rimouski jsem narazil na čínský bufet - all you can eat - za 15 dolarů. Nacpal jsem se rybami, krevetami, roastbeefem a zeleninou, na to přišlo několik druhů melounů a na závěr jsem ochutnal sladké zákusky. Měl jsem co dělat, abych se odvalil od stolu. Musím zakládat na sádlo, na severu by mohlo být s jídlem ouvej.
Další postup
Jak už to u mne bývá, trasu řeším po cestě. Původně jsem chtěl jet na Labrador. Dozvěděl jsem se ale, že loď z Goose Bay na severu Labradoru již nejezdí a to proto, že byla opravena prašná silnice do Red Bay. Stát tak nemusí udržovat lodní spojení. To by pro mne znamenalo asi 500 km navíc a v optimálním případě bych se na Newfoundland dostal až někdy konce srpna. V tuto roční dobu už je počasí hodně nejisté a v některých letech i nasněží. Hledal jsem alternativní trasu a našel loď, která jede z Rimouski do Blanc-Sablon (hranice států Québec a Labrador). Loď jede jednou týdně, vyjíždí v pondělí večer a v cíli je v pátek ráno.
Společnost Relais Nordik, která linku provozuje, na webu uváděla, že je třeba si plavbu rezervovat jeden rok dopředu. Je pravdou, že je nyní plná sezóna, ale stejně jsem se rozhodl to zkusit. Společnost sídlí v Rimouski, zajel jsem k nim a všechno klaplo. Budu sice spát někde na lavici nebo na zemi ve spacáku, ale hlavně pojedu. Na jídlo se dá chodit do lodní restaurace, nějaké zásoby si vezmu. Nastoupím až po cestě, v Sept-Iles na druhé straně kanálu St. Laurent, loď tam má být v úterý v poledne. Velmi mne překvapila nízká cena, 135$ za třídenní plavbu. V ceně je již započítána sleva pro přestárlé spoluobčany nad 65 let věku. Cenu evidentně dotuje kanadská vláda, protože lodní linka nahrazuje neexistující silnici.
[Pointe-au-Pere] Ponorka Onondaga
[Pointe-au-Pere] Maják je jednou z turistických atrakcí
[Sainte-Luce] Interiér kostela
[Sainte-Luce] Hřbitov u kostela
[Sainte-Luce] Na koupání nic moc, voda byla studená
Velmi potěšen tím, jak jsem to zařídil, jsem se vydal do Matane, odkud jezdí trajekt přes kanál St. Laurent. Za Rimouski jsem se zajel podívat na Point-au-Pere, kde si lze prohlédnout ponorku, maják a je tam rovněž muzeum věnované irskému osídlení. Další zastávkou byla Sante-Luce, které dominuje kostel s moc hezkým interiérem a přilehlým hřbitovem na pobřeží. Na místní pláži jsem poprvé viděl lidi namáčející se v moři, ale nikdo neplaval, zřejmě by při tom namrzl. Karibik to teda rozhodně není.
[Sainte-Flavie] Umělecké boudy na pobřeží
[Sainte-Flavie] Postavy lemují pěšinu k pobřeží
[St-Ulric] Ranč převlečený za zámek
Po poledni jsem se musel přestat kochat a šlápnout do pedálů, abych se do večera dostal do Matane. Protivítr postupně sílil a posledních 20 km už to byl opravdu protivný fičák. Předjel mne frajer na silničním kole, já se pověsil do háku a asi 3 km jsem se ho s vypětím sil držel díky tomu, že za mne prorážel vítr. Docházely mi síly, ale frajer o mne nevěděl. O blbosti u mne není nouze v žádný okamžik a tak jsem ho v posledním vypětí sil ještě předjel. Jemu spadla brada a skoro i kolo. Já před ním vydržel sice jenom 10 metrů, ale nádherně jsem si tím načechral peří.
Přes vodu
Z Matane jezdí trajekt na druhou stranu zálivu sv. Vavřince do dvou míst - do Baie-Comeau a do Godboutu. V pátek jel trajekt do Godboutu už v 5:30. To jsem zavrhl, místo toho jsem jel v 11:00 do Baie-Comeau s tím, že těch necelých 60 km do Godboutu dojedu odpoledne na kole. Samozřejmě jsem neměl rezervaci, ale to nebyl problém, je možné platit na palubě a jeden človíček s kolem se vždycky vejde. U nástupu se ochomýtal kapitán, tak jsem ho pochválil, že má pěkný sestřih (stejný jako mám já). Udělalo mu to radost, povídali jsme si. Z vizitky zjistil že jsem Čech a tak se zeptal, zda je tenista Djokovič od nás. Tak to samozřejmě ne, ale Lendla a Navrátilovou znal.
[Matane] Kapitánovi trajektu jsem půjčil kolo, ale on mi trajekt nepůjčil, prý by mohl mít průšvih
[Na trajektu Matane - Baie-Comeau] Kolo zaparkované na trajektu v barevném rauši podpalubí
Při plavbě na trajektu se rozpršelo a vypadalo to, že bude pršet pořád. Oblékl jsem goráčovou bundu, kalhoty do deště, na zadní brašnu pověsil blikačku a vyjel. Samozřejmě jsem namokl, rukávy začaly propouštět vodu už asi po hodině. Výsledkem byl pot promíchaný s vlhkostí, ale po těle mi naštěstí voda netekla. Jen jsem musel pořád jet, abych nevychladl. Silnice byla kopcovitá, docela rozbitá a na některých úsecích scházela krajnice. Kritický byl jediný tunel na trase. V prudkém klesání, zleva za zády auto, jsem do něj vletěl a až na poslední chvíli se stačil vyhnout asi 40 cm hluboké dešťové vpusti o průměru sudu na naftu. To bylo na kvalitní rozbití čenichu.
Do Godboutu jsem ani neodbočoval a zapadl do motelu hned na křižovatce vzdálené asi 2 km od centra městečka. Motel byl dost mizerný, už toho hodně pamatoval a vlastník asi už rezignoval na nějakou lepší úroveň. Ale dal mi oblečení do sušičky a já zapnul topení tak, abych do rána pokud možno vysušil boty. Žádný obchod nebyl v dohledu, údajně není ani v Godboutu a tak jsem uvařil špagety s tuňákem ze své železné zásoby. Ptal jsem se na předpověď počasí a byla špatná, asi 3 dny má pršet.
[Pointe-aux-Anglais] Děla nesmí chybět na žádném pamětním místě
[Poblíž Riviere-Pentecote] Rybář na pobřeží
Po šesté ráno ještě drobně pršelo, ale v 8 hodin byla už jenom mlha. Zamýšlel jsem dojet do Port-Cartier, proto jsem vyjel brzy, abych těch skoro 120 km zvládnul. Začalo to zase strmými kopečky, některé měly až 14% stoupání. Pěkně mne to zahřálo, jezdil jsem na lehké převody, abych se hned ze začátku neutavil. Ve prudkých sjezdech jsem hodně brzdil, silnice byla ještě mokrá a dost rozbitá. Po 30 km silnice sklesala k moři, asi 50 km byla rovina okolo pobřeží a závěrečných 40 km bylo mírně kopcovitých, ale to už jsem byl v odpoledním laufu a v podstatě jsem ty kopečky nevnímal. Asi hodinku v průběhu dne pršelo, nejdřív jsem se schoval u opuštěné benzínky, ale stejně jsem musel do protidešťového oblečku.
[Port-Cartier] Pobřeží s vrakem Lady Era, která ztroskotala v bouři roku 1977
[Port-Cartier] Skalnaté pobřeží
Feria v Port-Cartier
Zapíchl jsem to v městském kempu. Sice tam byl pouze jediný pánský záchod a sprcha na celý kemp, ale u toho byla veliká společenská místnost s troubou a mikrovlnkou, konvice na vodu a stoly, u nichž byla příhodně zástrčka pro napájení počítače. Ale žádná wifi ani jiná forma internetu. Dokonce neměli připojenou ani čtečku kreditních karet a místo toho používali "žehličku" na embosované karty (do stvrzenky se vytlačí vypouklá čísla z karty). Tu jsem viděl naposled na trhu na Novém Zélandu před 11 roky, když jsem u babky trhovkyně platil kartou vlněnou šálu.
Díky vybavení jsem nemusel vařit, koupil jsem hotovku v supermarketu a ohřál v mikrovlnce. Jako obvykle jsem místo moučníku zkusil nový zeleninový salát - tentokrát mrkvový s rozinkami a byl jsem navýsost spokojen. Měl jsem ideální podmínky pro psaní blogu, ale nakonec jsem nenapsal ani čárku. Z dáli totiž byla slyšet muzika a ta mne vábila stejně jako krysy lákala píšťala krysaře z Hameln. Vydal jsem se za muzikou a hle, na asi kilometr vzdáleném pobřeží se konala jedna ze zdejších významných akcí - Feria. Vstup zdarma, ale na place byly 2 boudy označené billetterie. Můj francouzský instinkt mi napovídal - prodejna lístků - ale na co, když je vstup zdarma? Zašel jsem tam a prodávali lístky na pivo a jiné nápoje. Jednotná cena 5$ - na třetinku piva dost vysoká i na zdejší poměry - spropitné bylo v ceně, což mi zdůraznili, ale hlavně je to zdroj peněz na podporu této akce. No tak jsem je pitím piva podpořil, proč ne.
[Port-Cartier] Kytarista skupiny Atrocentromique
[Port-Cartier] Skupina Bodh'aktan
Vystupovaly dvě skupiny. První - Atrocentromique - hrála trochu uřvaný francouzský art rock, lídr skupiny fantasticky hrál vypjaté pasáže na foukací harmoniku. Texty byly asi zajímavé, lidi na ně dost živě reagovali. Druhá parta - Bodhaktan - zřetelně populárnější - hrála hospodský rock, k tomu se presentovala skotskými kilty a občas vytáhli i dudy. Nicméně jejich lídr hrál v oblečku s kravatou a zbylých 5 muzikantů bylo oblečeno v sukních. To už mne moc nebavilo, do konce jsem nevydržel.
[Port-Cartier] Vodopád je přímo v centru městečka
[Port-Cartier] Dobrá zpráva - dozrávají borůvky, bude vylepšení ranní ovesné kaše
Port-Cartier je řekami (Riviere Aux Roochers a Riviere Dominique) rozdělen na dvě části. Mezi nimi je několik ostrovů a na největším z nich je naučná stezka Taiga, kterou se dostanete přímo k vodopádům. Ráno jsem tam zajel, bylo ještě hodně pošmourno, ale procházka to byla příjemná. Jako bonus jsem se popásl na zrajících borůvkách.
[Poblíž Sept-Iles] Motokára
[Poblíž Sept-Iles] Silnice byla lemována svěžími květinami
[Sept-Iles] Cyklostezka byla vyzdobena květinami, kdo to kdy viděl
Sept-Iles
Do Sept-Iles bylo něco přes 60 km. Snadná cesta, ale jak už to tak bývá, já se na tak krátké trase nudil. Rozptýlila mne pouze přehrada na řece Matimek, motokárová dráha pro veřejnost a potom vypulírovaná cyklostezka v Sept-Iles. V městském kempu mi zdvořile sdělili, že tam místa pro stany nemají, ale že ten správný kemp je na 30 km vzdálené řece Moisie. Tam se mi nechtělo, zamýšlel jsem nakoupit jídlo na cestu, obrazit nějaké hospody a vůbec si trochu užít "velkého" města (25 000 obyvatel) s 5 velkými supermarkety na dvoukilometrové hlavní třídě.
[Sept-Iles] Tři špičky - strom, poutač Lion's Clubu a stanu, ve kterém jsou téměř denně vystoupení pro veřejnost zdarma
[Sept-Iles] Promenáda za soumraku
Zapátral jsem v brožuře Cote Nord Duplessiss, kterou jsem dostal v turistických informacích v Port-Cartier. Našel jsem jediný místní hostel Le Tangon a zkusil to tam. Samostatný pokoj měli volný až další den, ale nechali mne spát ve stanu na zahradě a druhý den jsem se přestěhoval do pokoje. Hostel vedli dva hujeři tak těsně po čtyřicítce, které už zřejmě unavilo lovit holky a tak si to zařídili tak, aby měli holky přímo v domě. Večer pálili na zahradě ohně a tvrdě pařili, nicméně o hostel se starali skvěle. Ceny na zdejší poměry lidové - ložnice 22$, samostatný pokoj 35$, vyprání a usušení jedné náplně pračky pouhé 3$. S ničím nedělali problémy - chceš ručník, tak si ho támhle vezmi - prostě pohodový přístup k životu. Den volna, který mi spadl do klína díky čekání na loď, proběhl díky tomu skvěle, přestože od 15 hodin nepřetržitě lilo.
Měl jsem pouze jedinou výtku - heslo na wifinu. Je to obecný problém, většinou vám dají napsané heslo, ale ono nefunguje. Je totiž napsané velkými písmeny, ale správně mají být písmena malá (nebo naopak). To nás znalce nepřekvapí, je to jen jedno zapsání hesla navíc. Ale v Le Tangon to dovedli k dokonalosti. Vzorové heslo bylo napsané kombinací malých a velkých písmen, ale správně mělo být všechno malými. Dal jsem jim školení a heslo na nástěnce nakonec přeškrtal a napsal správně.
Na lodi
Pohodlně a v klidu jsem zabalil. Do nosičové brašny jsem připravil spacák a karimatku, počítač, Kindle a rezervní prádlo. Na lodi budu spát 3 noci někde na podlaze, tak to musím mít po ruce. Do baťůžku jsem dal nějaké jídlo a foťák. Do přístavu jsem odjel již v civilním oděvu, cyklistické věci včetně helmy jsem nacpal do brašen. Do přístavu bylo asi 2 km a tak jsem ani nenasazoval cyklopočítač. Loď přijela podle jízdního řádu v 10:30 a v tu dobu jsem dorazil i já. Zbytečně brzo, loď měla v Sept-Iles 4 hodinovou zastávku.
[Sept-Iles] Naše loď přijíždí do přístavu
[Sept-Iles] Kolo už čeká v nakládací zóně
Byl jsem trochu rozpačitý z toho, že loď přirazila k nábřeží bokem. Nevěděl jsem, jak tam budu nakládat kolo. Ale v nakládací zóně stály i 2 motorky a auto, tak jsem v klidu vyčkal co se bude dít. Za půl hodiny jeřáb spustil kontejner s nápisem velo a do toho mne naveleli. Byly v něm stojánky na kola, musel jsem ale sundat přední brašny, aby kolo stálo pevně. Ještě se mne zeptali, zda mi mají v každém přístavu kontejner vyložit, abych se mohl na kole v době zastávky projet. Zastávky v přístavech jsou typicky dvouhodinové a tak to dává smysl. Tomu tedy říkám servis. Na lodi mne zkasírovali o 23 $ za kolo, cena lidová.
Loď obsluhuje severovýchodní pobřeží zálivu Saint Laurent, kde jsou malé vesničky, ke kterým nevedou žádné silnice a jediný přístup je po vodě a nebo vzduchem. Jezdí jednou týdně - v pondělí večer vyjede z Rimouski a má tyto zastávky - Sept-Iles, Port-Menier (na ostrově Anticosti), Havre-Saint-Pierre, Natashquan, Kegaska, La Romanie, Harrington Harbour, Tete-a-la-Baleine, La Tabatiere, Saint-Augustin, Blanc-Sablon. V Blanc-Sablon je v pátek ráno, a hned jede zpátky, aby byla v pondělí dopoledne v Rimouski. Silnice z Québecu končí v Natashquan, což je ze Sept-Iles skoro 400 km. Na kole bych tam dorazil nejdřív ve čtvrtek, a musel bych čekat celý týden na středeční příjezd lodi. Proto jsem jel ze Sept-Iles, kde jsem musel čekat pouze jediný den.
Loď má 8 palub, z toho 6 je přístupných pasažérům. Mezi palubami jezdí výtah. Je zde i restaurace a kavárna, sprchy, prádelna pro veřejnost a dokonce tady za plavby funguje wifina - sice hodně pomalu a většinou vůbec ne, ale lepší než nic. Většina lidí měla kabiny, ale pro spaní na podlaze byla řada vhodných míst na palubách pro denní pobyt. Měl jsem pouze dvě výhrady. Nefungovaly schránky na zavazadla, takže velkou tašku jsem nechával volně loženou na sedadle a spoléhal se na to, že mi ji nikdo nečmajzne. Další výhradu jsem měl k bezpečnostnímu školení pasažérů, které je povinné pro všechny nově přibyvší pasažéry a účast se striktně kontroluje. Instruktáž trvala více než půl hodiny, všechno ve francouzštině, jenom pár vět anglicky. Panu instruktorovi pořád volali vysílačkou a on něco chvíli řešil a potom pokračoval ve školení. Hlavním cílem školení bylo dovést pasažéry na místa, kde se mají shromáždit v případě nebezpečí. To se dalo vyřídit za 5 minut.
[Natashquan] Vjezd do přístavu
[Natashquan] Na molu již čekají auta v kontejnerech
První den byla loď málo obsazená. Lidí, kteří neměli kabiny jako já, bylo jenom pár. Šel jsem spát do 7. patra, nejprve si dal teplou sprchu a potom jsem se uložil do výklenku mezi sedačkami, kde jsem nebránil v průchodu, ani nikoho neomezoval. V místnosti s asi 150 místy jsme spali tři. Rozložil jsem fólii, kterou dávám pod stan, nafoukl karimatku a zachumlal se do spacáku. Asi ve 2 ráno mne vzbudila sekutriťačka, že na zemi se spát nesmí. Sedadla byla sice komfortní, s vysunovací podnožkou, ale kvůli opěradlům nebylo možné spát napříč. Nakonec jsem zalezl do uličky proti oknům, kde byl asi 30 cm široký parapet. Pod sebe karimatku a díky mé malé postavě mi to akorát vyšlo s nataženýma nohama. Ráno v 8 hodin mi jiná sekuriťačka řekla, že nohy nesmí být ani na parapetu. Tak jsem se vysprchoval a šel na snídani. Je zde docela nóbl restaurace, ale ceny nejsou nijak přemrštěné. Ta se otevírá 3x denně. K tomu je celodenně otevřená kavárna s lidovými jídly (polévka, hranolky, saláty, hot-dogs, hamburgery) a lidovými cenami. To mi vyhovovalo, střídal jsem je, obvykle lehký oběd v kavárně a pořádnou večeři v restauraci.
[Natashquan] Domky na pobřeží
[Natashquan] Pobřeží
[Natashquan] Loď nakládá v přístavu
Na lodi panuje téměř prohibice, privátní alkohol je zakázán a v restauraci měli pouze drahá vína po celých lahvích, pivko ani náhodou. Jedinou šancí je zajít si na pivko na břehu, ale i s tím je potíž. Některé vesničky jsou od přístaviště daleko, například Tete-a-la-Baleine 11 km, takže u těch vzdálenějších fungují místní jako černí taxikáři a nabízejí za levný peníz odvoz. Jiné, jako Harrington Harbour, jsou sice u přístaviště, ale kotvili jsme tam ráno a to bych si připadal jako notorik, kdybych si dal v deset hodin pivo.
Situace na lodi se změnila v Natashquan, kde končí silnice z Québecu. Přistoupila horda místňáků, evidentně etnicky First Nations (původní obyvatelé). Všichni pěkně obalení tukem jako tuleni, asi to mají v zimě zapotřebí. Přistoupili ke mně 4 takový kousci do výtahu a připlácli mne do rohu, aby se ve výtahu pro 6 lidí daly vůbec zavřít dveře. Všichni byli hluční, veselí, jeli na výlet nebo na návštěvu k příbuzným. Ještě, že se na lodi nečepuje, to by to vypadalo. Děti řádily jak černá ruka, nejoblíbenější hračkou byl výtah, který byl každou chvíli zaseknutý. Sekuritačky, jinak velmi přísné, dělaly že nic nevidí, akorát po nich uklízely to největší svinstvo. Místnosti na spaní byly tentokrát dost plné, ale já se s tím nemazal, ustlal jsem si rovnou na zemi mezi sedačkami, a taky mne nikdo v noci nebudil. Většina místních vystoupila před půlnocí v La Romaine a poměry na lodi se vrátily ke standardu.
Loď, přijíždějící do vesniček 2x týdně, je význačným ekonomickým faktorem, bez kterého by některé komunity neměly šanci přežít. Například Harrington Harbour je vesnička na malém ostrově, kde nic neroste a jídlo se musí dovážet. Místní se živí rybolovem a zpracované ryby musí někdo odvézt. A jako přilepšení dělají místní lidé průvodce lidem z lodi, kdy je za 20$ provedou 2 hodiny po vesnici a seznámí je se všemi zajímavostmi. V této vesničce nejsou silnice, pouze široké dřevěné chodníky, po kterých se jezdí čtyřkolkami. Viděl jsem i děti zhruba desetileté, jak jeli na malé čtyřkolce nakoupit. Na molu bylo dokonce i jedno osobní auto, nevím k čemu, když celková délka použitelné komunikace byla 25 metrů.
[Harrington Harbour] Silnice jsou nahrazeny dřevěnými chodníky, v pozadí anglikánský kostel
[Harrington Harbour] Namísto aut se používají výhradně čtyřkolky
[Harrington Harbour] Protiskluzové pásy na dřevěné silnici umožňuji čtyřkolkám vyjet i když to klouže
[Harrington Harbour] Centrum vesnice
[Harrington Harbour] Vesnice je rozdělena malými zálivy
Na lodi je spousta volného času a tak si lidé povídají. Já měl zajímavý rozhovor s Kanaďanem asi mého věku, který tvrdil, že je světoběžník. Dozvěděl se, že jsem Čech a rozzářil se jak lampión. V Česku strávil 4 měsíce, nejen v Praze, ale projezdil celou republiku a tvrdil, že patří mezi tři jeho nejoblíbenější země (Čechy, Irsko, Izrael). Uměl pár českých výrazů, například "černé pivo". Na čepované české černé pivo nedal dopustit, ale chutnal mu i Urquel Pilsner (jak říkal). A například si pochvaloval, jakou máme skvělou policii. Pro nás Čechy je typické, že nedoceňujeme kvalitu našeho života a necháváme se otravovat blbostma. Národní hrdost by se měla pěstovat! A zavrhovat klišé o tom, že Češi jsou zbabělci a podobně. K tomuto tématu si přečtěte skvělou knihu HHhH o atentátu na Heydricha, kde francouzský autor Laurent Binet velice hodnotí statečnost obyčejných Čechů v době války. Mimochodem, ten podivný název knihy je akronymem věty Himmlers Hirn heisst Heydrich (Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich).
[Tete-a-la-Baleine] Stará loď
Po dvouapůl dnech a třech nocích jsme dorazili do Blanc Sablon. Zajímavé byly ty noci - první a poslední noc sekuriťačky fanaticky pásly po lidech, kteří si ustlali na podlaze a důsledně je nutily spát na sedadlech. Pouze prostřední noc, kdy byl na lodi nápor jiného etnika, nás nechali v klidu spát v pětičlenné skupině na podlaze a neprojevily nejmenší snahu nás přesunout na sedadla.
Sbohem Québecu V Blanc Sablon jsem měl čas pouze na koupi lístku na loď, která mne převezla přes úžinu Belle Isle na Newfoundland. Stihl jsem ještě převlek do cyklistického oblečení a přebalení brašen a už jsem tlačil kolo do břicha trajektu. Na lodi jsem si dal opulentní, velice nezdravou snídani - vajíčka, párky, sekanou, tousty. Naštěstí to můj žaludek zpracoval bez vedlejších účinků. A potom jsem již v mlze vyhlížel břeh Newfoundlandu objevující se v dálce.
[Blanc Sablon] Přesedl jsem z jedné lodi na druhou
|