Kolem kolem východní Kanady a USA
Nothing compares to the simple pleasure of a bike ride.      Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole.      J.F.Kennedy
Statistika
Mapa s trasou
Zajímavosti
Profily
Vybrané fotky
Napište mi
Zápisky z cesty
Québec
< Newfoundland >
Nova Scotia
New Brunswick
Maine
Massachusetts
New York
Washington D.C.
Virginia
Carolinas
Florida
Další cesty
Přehled cest
Vyhledávání
Čtyřměsíční cyklistická cesta, start v Québeku, konec na Floridě. Desátá autorova cesta (N.Zéland, Austrálie, USA, Kanada, Aljaška, Japonsko, Mexiko, Bolivie, Chile, Argentina, Namibie, JAR).

Newfoundland

Blanc Sablon - loď - St. Barbe, Port Saunders, Port au Choix, Port Saunders, Daniel's Harbour, Cow Head, Rocky Harbour, Dear Lake, South Brook, Bishop's Falls, Norris Arm, Lewisporte, Boyd's Cove, Virgin Arm, Twillingate, Virgins Arm, Boyd's Cove, Gander Bay, Musgrave Harbour, Centreville, Trinity, Gambo, Newman Sound, Port Blandford, Musgravetown, Lethbridge, Charleston, Plate Cove West, Bonavista, Port Rexon, Trinity East, Trinity, Charleston, Lethbridge, Clarenville, Goobies, Blaketown, Butter Pot PP, St. John's - mikrobus - Argentia - loď - North Sydney.

Zdání klame
Většina lidí má za to, že je Newfoundland situován hodně na severu. Mohou za to fotografie ledních medvědů producírujících se na předměstí hlavního města Saint John's a fotograficky vděčné gigantické kry, které až do června driftují okolo severního pobřeží. Pohled na mapu vás vyvede z omylu. Hlavní město ostrova leží na 48. rovnoběžce, tedy na úrovni Paříže a o dva stupně jižněji než Praha.

První věc, kterou na Newfoundlandu musíte udělat, je posunout hodinky o 1,5 hodin dopředu. Tento čas je společný i pro Labrador. Další věcí je konec francouzštiny, mluví se zde anglicky. Není se co divit, do roku 1948 byl Newfoundland britskou kolonií. Připojení ke Kanadě "zařídil" pan Joseph Smallwood, který nechal vypsat referendum. Napoprvé se nedosáhlo kýženého výsledku a tak bylo referendum po kratší prodlevě zopakováno. To už bylo úspěšné - skončilo v poměru 51:49 pro připojení ke Kanadě. V konzervativní zemi by takový těsný výsledek neměl měnit status quo, ale zde na to nedbali. Trochu na tom vydělali, Kanada jim slíbila zapojení do své silniční sítě, to znamená včetně trajektů, neboť Newfoundland je ostrov. Trajekty jsou zřejmě vládou dotovány dodnes, jízdné pro pasažéra bez auta je 8,25 $, kolo zdarma. A to jsem si zapomněl říci o seniorskou slevu, měl bych to za 6 $.


[St. Barbe] Trajekt odklopil špičku přídě a lodi vyjíždějí na Newfoundland

Začátek byl idylický. Nepršelo, mírný protivítr, pod mrakem, ideální podmínky pro cestování na kole. Pochvaloval jsem si bezproblémovou jízda a přál si, aby to ještě chvíli vydrželo. No, nepovedlo se. V půl čtvrté (nového času, podle quebeckého ve 2 hodiny) začal dout mocný protivítr, který postupně přitáhl mračna napitá vodou. Do Port au Choix jsem dorazil v půl osmé už v silném dešti. Bez ohledu na déšť jsem se ubytoval v kempu, postavil rychle stan a uvařil v umývárně, protože v kempu žádný přístřešek nebyl. Brašny jsem nechal na kole, pršelo na ně celou noc, ale jejich obsah nedoznal žádné úhony.


[Poblíž Plum Point] Varování před losy


[Poblíž Plum Point] Výzva rybářům, aby ulovené mladé lososy pouštěli zpět do řeky

V Port au Choix jsou staré vykopávky původních kultur, které tuto oblast obývaly ješte daleko před Vikingy. Přes silný vítr a prudký déšť jsem tam ráno zajel. Mé úsilí o prohloubení poznání však bylo marné. Po 3 km jsem to otočil a vrátil se okolo kempu na svou trasu na jih. Včerejší počasí bohužel vydrželo, pouze déšť byl ještě silnější. A vítr v průběhu dne sílil, asi kilometr jsem musel kolo tlačit, aby mne neshodil z vysokého náspu do jezera. V takovém počasí nemá mysl fotit, vše je šedivé a splývá to do jediné nudné plochy. Tentokrát jsem se šel vyspat do motelu, kde jsem naházel věci do pračky a hlavně do sušičky. Uvidím, jak dlouho mi suché věci vydrží. Venku bouřil vítr tak, že mne to až deprimovalo a proto jsem radši okno zavřel a šel spát.

Ráno bylo jako malované, po dešti ani památky, pouze ten protivítr zesílil nad únosnou míru. Čekal jsem do 10 hodin, jestli se snad vítr trochu neutiší, ale marně. Byla to tvrdá fuška, když jsem dosáhl rychlosti 10 km za hodinu, byl jsem spokojen. Bolely mne hlavně ruce. Naložené kolo je sice hodně stabilní, ale na předku je znatelně nižší zatížení a proto jsem musel posunout těžiště více dopředu a rukama tlačit přední kolo na vozovku. Jinak by mne vítr sfoukával do silnice a s rozjetým autem bych se nerad přetahoval. Byl jsem soustředěn výhradně na jízdu, žádné kochání se okolím. V zrcátkách jsem vyhledával kamiony, abych mohl včas zastavit na krajnici a neriskoval boj se vzduchovým rázem od té dlouhé potvory.


[Arches Provincial Park] Obrovské skály lemují pobřeží


[Arches Provincial Park] Most vyhlodaný mořem

Přesto všechno jsem si to užil. Arches Provincial Park je kus pobřeží okolo kamenného mostu - skály, ve které moře vyhlodalo 3 otvory vypadající jako mostní oblouky. Po 50 km jsem to docela schvácen zapíchl ve Shallow Bay Campsite. Konečně kemp podle mého gusta, všechna místa schována v lese a přitom pár metrů od unikátní písčité pláže s pozvolným přístupem do moře. Odzkoušel jsem vodu a byla na mne moc studená, namočil jsem si akorát nohy. Pár otužilých jedinců se ve vodě koupalo. Do toho foukal vítr ostrý jako žiletka, který hnal po pláži mračna písku. Měl jsem z něj ošlehané nohy do výše 30 cm. Kemp je již v národním parku Grose Mourne a proto se kromě poplatku za kemp platí i vstup do národního parku. Ten mne opravňoval pobývat v NP ještě další 2 dny.


[Shallow Bay] Unikátní písečná pláž s dunami, ve kterých hnízdí ptáci


[Shallow Bay] Po pláži vítr proháněl písek


[Poblíž Cow Head] Osamělý dům u moře

Doufal jsem, že se vítr ztiší, ale moje naděje vzala za své hned ráno při výjezdu z kempu. Nebylo to tak tvrdé jako předešlý den, ale na jízdu to taky moc nebylo. Udělal jsem z nouze ctnost a důsledně procházel všechny zastávky a krátké treky v NP Gros Mourne. Nejdelší byla šestikilometrová procházka k přístavišti lodí ve Western Brook Pond. Samotnou projížďku jsem nestihl, loď mi ujela o 10 minut a další jela za hodinu. Plavba trvá 2 hodiny a asi bych se tím dostal do časového presu. Nicméně jízda mezi strmými skalami tvarovanými ledovci ve sladkovodním fjordu je zřejmě velmi zajímavá. Škoda.


[Western Brook Pond] Vyhlídková loď právě odjíždí do unikátního sladkovodního fjordu


[Western Brook Pond] Cesta přes močály k přístavišti lodí vedla stovky metrů po dřevěném chodníku

Zajímavou zkušeností bylo i první doplnění benzinu do vařiče. Byl už jsem na dně a v zásobní lahvi také ani kapka. Uvítal jsem první pumpu po cestě a doufal, že bude s obsluhou. Nebyla, musel jsem všechno sám. Hlavní potíží bylo úzké hrdlo zásobní lahve, do kterého nešla zastrčit koncovka hadice s benzínem. Zkoušel jsem to lít do lahve tenkým čúrkem, ale v tom silném větru jsem kropil i okolí. No prostě ostuda. Nakonec jsem to do lahví nějak natlačil, přitom rozlil asi půl litru benzínu u stojanu a otylý mladík musel stejně vylézt z kasy a zasypat to Vapexem nebo podobným svinstvem. Musím mu přičíst k dobru, že místo nadávání na nešikovného lempla (tedy mne), mi přinesl kupu papírových ručníků, abych mohl obě lahve otřít. Budu muset sehnat zásobní láhev se širším hrdlem. To je zde taky problém. Loni v Africe bych láhev sebral u silnice po 5 km jízdy z města. Kanaďané jsou ale tak pořádní a disciplinovaní, že je okolo silnice skoro aseptický pořádek, téměř nic se tady v příkopech neválí.


[Berry Head Pond] Další jezero při cestě

Uondán po 50 km, obdobně jako včera, jsem na noc zastavil v kempu Berry Hill poblíž Rocky Harbour. Byl jsem rád, že jsem po cestě nakoupil jídlo, tady bych se už nechytil. Stejně jako včera je kemp v NP, všechna místa v lese u velkého jezera. Pouze volnou wifinu tady nemají, prý jako jediný kemp v NP Gros Mourne. Včera jsem u stolu před stanem pohodlně vyřizoval maily, to dneska nešlo. Alespoň jsem měl více času na sebe. Okolo všichni pálili ohně, samozřejmě z dřeva koupeného v kempu. Kvůli škůdcům se doporučuje používat pouze lokální dřevo a nespotřebovaná polena ponechat na místě. Jinak by se mohl zavléct škodlivý hmyz do další oblasti. Také já jsem zásadu lokálního dřeva ctil, nasbíral suché větve v okruhu 10 metrů od stanu. A byl jsem velmi hrdý na to, že se mi podařilo oheň zapálit napoprvé a jako podpal jsem použil pouze plán kempu, tedy jeden list papíru rozměru A4.


[Berry Hill Pond] Kemp byl u malebného jezera


[Berry Hill Campground] Neodolal jsem příkladu sousedů v kempu a také si zapálil oheň

Při vjezdu do kempu byla cedule varující před medvědy, kteří se potulují v této lokalitě. Bohužel jsem žádného neviděl, zatím jsem viděl pouze pár losů.


[Berry Hill Campground] Varování před medvědy v kempu

Ráno začalo při vaření snídaně krápat, rychle jsem sbalil stan, abych netáhl zbytečnou váhu stanu nacucaného vodou. Naštěstí se nerozpršelo, ale na déšť se špulilo celé dopoledne. Měl jsem kliku, protože jsem jel po několika dlouhých úsecích, kdy byla silnice mokrá po dešti, ale na mne už nepadla ani kapka. Ale hlavně mne těšilo, že nefoukalo. Dopoledne se jenom občas pohnulo stébélko, jaká to úleva. Nicméně cestování na kole mne překvapuje každý den. Počasí bylo perfektní, zato silnice se začala zuřivě vlnit a překonávala řadu údolí s řekami. Říkal jsem si, že Japonci by to překlenuli mosty a tunely, ale u nich to má v přelidněné zemi smysl. Alespoň jsem si pořádně protáhl svaly. Foukat začalo až odpoledne, ale směr větru se měnil, v každém údolí to bylo jinak.


[Poblíž Norris Point] Silnice se začala vlnit


[Poblíž Wiltondale] Rozloučil jsem se s Národním parkem Gros Morne

Řidiči jsou zde velmi ohleduplní. Někdy mi připadá, že jsou až ustrašení. Auto za mnou jede třeba několik set metrů a předjede mne až v případě, že mne může zeširoka objet v protisměrném pruhu. Když to vidím v zrcátku, obvykle zastavím na krajnici, která je bez výjimky nezpevněná. Ale například v prudkých sjezdech to není vždy možné, a tak jim alespoň pokynu hlavou, že si jejich přístupu cením. Z tohoto pravidla je jediná výjimka - řidiči autobusů. Těm říkám "šmykači", protože se vždycky natěsno prosmyknou okolo mne. Zřejmě hřeší na to, že autobus má hladké boky, takže nemůže cyklistu zachytit. Takto se autobusáci chovali ve všech zemích, které jsem na kole projel. Před lety na Aljašce mne dokonce autobus shodil do příkopu.

V Deer Lake jsou 2 kempy. První zaměřený na RV (obytná auta), ale místo na stan mi nabídli. Mně se ale na tom parkovišti obludných monster nelíbilo. Další kemp měl být u jezera. Adresu jsem znal a tak bych jí mohl zadat do navigace. Ale nebylo to potřeba, v informačním centru pro turisty mi dali mapku města a zakreslili na ní cestu. Zeptal jsem se na supermarket a nakoupil zásoby, hlavně ovoce a zeleninu jsem opravdu potřeboval. Chtěl jsem koupit pivo nebo víno, které se v provincii Quebec běžně v supermarketech prodávalo. Na Newfoundlandu jsou ale jiná pravidla, a tento tovar mají pouze "liquor stores". Vrátil jsem se dva kiláky a pro jistotu koupil pivo i víno, abych snad netrpěl nouzí. Nicméně v menších obcích je obvykle jediný obchod (je-li tam vůbec nějaký), takže tam mají koutky označené "Liquor express", kde je pár regálů s pivem, vínem a kořalkou.

Informace pro turisty jsou zde na hodně vysoké úrovni. Každý region vydává brožuru, ve které jsou popsány hlavní atrakce, jsou v ní mapy a přehled ubytování. Na Newfoundlandu je to v jediné knize, 464 stran na křídovém papíře, zahrnuje i Labrador. Byla k dispozici v regálu už na trajektu do St. Barbe a je to neocenitelná pomůcka pro plánování cesty. Jsou v ní kempy (včetně cen a vybavení, např. zda je v kempu wifina) a další typy ubytování, které sice využívám zřídka, ale v nouzi se hodí. Přehled zajímavostí, krásné fotky, řada indexů, fakt kvalita. Samozřejmě zadarmo.


[Poblíž Birch Lake] Trans Canada Highway

Trans Canada Highway
Silnice běžně nazývaná TCH je páteřní kanadskou komunikací spojující Victorii (Vancouver Island) na západě se Saint John's na východě. Její začátky spadají do roku 1962 a stále se na jejím zlepšení pracuje. Měří úctyhodných 8030 km, má dvě větve - jižní a severní. Na Newfoundlandu je to slušně udržovaná silnice, často s širokou krajnicí. Na řadě úseků je znehodnocena vyfrézovanými drážkami, které mají drnčením probudit řidiče, který nevědomky vyjede z jízdního pruhu. Pro cyklistu je dalším problémem protivný hluk míjejících vozidel a také nuda. Okolí je pořád stejné - tajga, řeky, jezera - je to všechno pěkně zelené, ale doslova stovky km z tohoto modelu nic nevybočuje. Rozptýlením jsou samozřejmě města, těch je pořídku. Nečekaným rozptýlením byl úsek monitorování losů, kde byly na zhruba tříkilometrovém úseku instalovány sloupy s fotobuňkami. Při zachycení pohybu losů začnou okolo silnice blikat varovná světla. Těch losů tam musí být síla, když se vyplatilo instalovat takovýto nákladný systém.


[Grand Falls - Windsor] Krajnice byla znehodnocena (pro cyklisty) vyfrézovanými drážkami, které upozorňují řidiče na vyjetí z pruhu


[Grand Falls - Windsor] Při výskytu losů na silnici světla u tabule blikají

Ale zpátky k cestě. Díky kvalitním informacím jsem věděl, že nejbližší kemp na trase je vzdálen více než 130 km. Dal jsem si budíka na GPSce na 6 hodin, abych měl časovou rezervu. Ranní počasí bylo ideální, pod mrakem, nepršelo, skoro bezvětří. Na 80. km začal foukat čerstvý protivítr a na 100. km začalo pršet. V goretexu jsem odjel jenom pár kilometrů, byla to jenom přeháňka.

Kemp byl levný (12 $), ale blbý v tom, že na kempové ploše nebyla voda, sprchy, ani záchody a muselo se chodit na kopec do centrální budovy vzdálené asi 200 metrů. Voda nebyla pitná, doporučovali 10 minut vařit a dokonce ve sprchách bylo varování pro lidi, kteří mají nedostatečnou imunitu, aby se v této vodě nesprchovali. Problémy s vodou jsou zde dost běžné, voda je zamořena giardiou (prvokem lamibií střevní) a nakazit se znamená 2 týdny marodění - průjmy, horečky. Poté člověk získá celoživotní imunitu. Nasadil jsem filtr SteriPen - to je lehké a pohodlné zařízení na baterky, které pomocí UV výbojky vodu vyčistí. Upravit litr vody trvá 90 vteřin. Postavil jsem stan a začal hustý vytrvalý slejvák u něhož bylo jasné, že vydrží několik hodin v plné síle. Venku jsem vařit nemohl, přestěhoval jsem vaření do centrální budovy před sprchy, kde byl asi metr široký pruh verandy chráněný před deštěm. Slušně nacpaný, ale trochu namoklý jsem zalezl do stanu.


[South Brook] Chatka u jezera


[Butter Pot Provincial Park] Čistím vodu Steri Penem

V dešti se spí krásně a tak jsem se nijak nevzrušoval. Ráno se uvidí. Vzbudil jsem se okolo osmé a ve větracím průzoru to vypadalo jako modré nebe. Ano, déšť byl naštěstí pryč, ale nahradil ho silný vítr, bohužel asi ze 2 hodin - skoro přímý protivítr. Prvních 45 km jsem s tím bojoval, v Badgeru se silnice stočila o 90 stupňů a já měl tu téměř vichřici v zádech. Jel jsem jak dráha, skoro jsem nemusel šlapat. V Grand Falls - Windsoru jsem se dozvěděl, že zdejší RV Park nemá místa pro stany, alespoň to tvrdili v informačním centru. V kempu bych se asi dohodl, ale rozhodl jsem se využít podporu větru a jel do kempu ve 20 km vzdáleném Bishop's Falls. Kemp byl přímo u "vodopádu", možná kdysi, nyní přepadu elektrárny. Stejně tak vodopád, který dal jméno městu Grand Falls, je větší peřejí na široké řece. V info středisku jsem viděl obrázek a ani jsem se neobtěžoval k vodopádu zajet. Však víte, fotky v propagačních materiálech jsou vždy to nejlepší, jak můžete danou atrakci vidět. Skutečnost bývá méně atraktivní, není správné světlo, správné stanoviště, správná roční doba, atd.


[Bishop's Falls] Vodopád - nyní přepad jezu elektrárny

Silný vítr mi toho dne čtyřikrát povalil kolo. Jednou se mi dokonce vysypala přední brašna z vysokého náspu a já se po něm šplhal a hledal věci vypadlé z brašny. Od té doby brašnu důsledně zavírám, zejména když jdu fotit. Postavit stan v té vichřici byl pro jednoho člověka skoro neřešitelný rébus. Nakonec jsem samozřejmě uspěl, ale poprvé v životě jsem přidal ještě dodatečné šňůry na návětrnou stranu a stan tím ukotvil, takže se postavený stan nepokládal na zem. V kempu jsem se také dozvěděl nepříjemnou skutečnost. Trajekt, který jezdí mezi North Sydney a Port aux Basques najel na mělčinu a poškodil se. Proto stáhli trajekt z méně frekventované trasy Argentia - North Sydney a nasadili na trasu Port aux Basques. Já právě počítal s odjezdem z Argentia. Doufám, že provoz bude obnoven, jinak bych musel absolvovat dalších 900 km ze St. John's a to většinou po trase, kterou budu mít projetou. Když loď nepojede, zkusím autobus, údajně jezdí alespoň jeden denně.


[Bishop's Falls] Vlajky Kanady a všech provincií


[25 km S od Bishop's Falls] Potrubí přečerpávací elektrárny

Do Twillingate
Rozhodl jsem se opustit TCH a po lokální silnici 340 odjet na severní ostrov Twillingate, kde je stejnojmenné město malebně rozložené okolo zálivu. Lokální silnice nemají krajnice a vůbec jsou dost rozbité, zejména krajní části vozovky jsou často rozpraskané a někdy se do té podélné praskliny snadno vejde i moje široká dvoupalcová pneumatika. Kdybych tam zapadl předním kolem v nějakém prudším sjezdu, bylo by vymalováno. Jezdím tady i 60 km/hod a to by byl držkopád docela fatální. Tak to hlídám, v zrcátkách kontroluji, zda někomu nepřekážím, když si vybírám nenarušený povrch silnice. Naštěstí provoz není moc silný.


[Lewisporte] Mašině vévodí sněžný pluh

Do Twillingate se jede přes dva ostrovy, nejprve Chapel Island a potom rozlehlý New World Island. Ostrovy jsou propojené silnicemi vedenými po hrázích a voda volně proudí pouze pod krátkými mosty. Moře je zde mělké a tak se jedná o nejlevnější řešení, dlouhé mosty by vyšly hodně draho. Na noc jsem zůstal v kempu v provinciálním parku Dildo Run, měl jsem přes 110 km, do Twillingate bylo ještě skoro 30 km a tak jsem měl nárok. Stejně to byl první kemp po cestě z Bishop's Falls. Dostal jsem unikátní seniorskou slevu (nad 65 let), musel jsem ukázat řidičák, kde je datum narození a tím byl kemp zatím nejlevnější, necelých 10 $. Byl pátek, předpověď hlásila skvělé počasí po celý víkend, kemp byl nacpán k prasknutí. Poslali mne do "overflow area", to byla louka se stoly určená pro denní pobyt. Stanování na travičce, krásná rovinka, pouze voda nikde.


[New World Island] Ostrovy jsou propojeny hrázemi, zde přejezd na ostrov Twillingate


[Chapel Island] Kříž na pobřeží


[New World Island] Přístaviště ve Virgin Arm

Potřeboval jsem nutně vyprat, tričko i dres se na mne lepily, naštěstí ještě nezačaly smrdět. Prádelna, záchody a sprchy byly asi 800 m vzdálené. Postavil jsem stan, vypil půllitřík Guinesse, kterého měli v Liquor store na nedaleké odbočce do Summerfordu a tak mi v brašně vydržel pěkně studený. Ke sprchám jsem dojel na kole se všemi brašnami vyjma nosičové a začal řešit prádlo. Byl jsem na sebe pyšný, jak skvěle to organizuji, při koupi piva jsem si rozměnil, abych měl dolarové mince. Prádelna však fungovala na čtvrťáky. Obešel jsem 2 stanoviště karavanů a měl jsem rozměněno. Sympatické bylo, že v obou případech mi ty drobné chtěli dát, ale já jim odpovídající počet dolarových mincí přímo vnutil. Další potíž, nebyl automat na prášek. Samozřejmě jsem mohl nějaký vysomrovat, ale pomohl jsem si jinak. V koupelně byly zásobníky na tekuté mýdlo, načerpal jsem do igelitového pytlíku a bylo vystaráno. Sušení mne stálo jenom dva čtvrťáky, praní šest - za dva dolary budu zase jako ze škatulky.


[New World Island] Soumrak v zátoce u kempu Dildo Run Provincial Park

Profláklá figura
Jsem tady zřejmě jediný dálkový cyklista, přitahuji pozornost. Přece jen se můj způsob kempování od zdejšího standardu diametrálně liší. Oni cestují a kempují v obludách zvíci stěhováku a první činností po zaparkování RV je správné nastavení satelitní antény, aby nepřišli o svou oblíbenou soap operu. V kempu ke mně chodí lidé a říkají "před 4 dny jsme byli s tebou v kempu v Deer Lake, jak to že už jsi tady". Většina lidí si chce popovídat, to je příjemné. Vadí mi to pouze když vařím a sleduji "technologický" čas. Řada lidí ví, že se Československo rozdělilo a nezapomene zdůraznit, jak unikátní to byla operace, že se dvě země rozešly noblesním způsobem bez jakýchkoliv násilností. Zřejmě to zde vnímají prizmatem snah francouzské části Kanady o samostatnost, nevím. Ale přesto, další důkaz toho, jak jsme my Češi (a v tomto případě i Slováci) dobří a že vůbec nemusíme trpět nějakými komplexy. Rozdělení Československa možná po čase vejde do dějin a bude dáváno za příklad, jak řešit národnostní problémy. Taky jsme se mohli vraždit jako v bývalé Jugoslávii, že.


[New World Island] Fairbank

Do Twillingate bylo 30 km, pojal jsem to jako rekreační projížďku. Roviny skončily, bylo to docela kopcovité, kopečky sice nízké, ale hodně strmé. Jel jsem lehké převody, abych si zbytečně nehuntoval nohy. Po poledni jsem byl ve městě. Měl jsem obavy, že jediný kemp ve městě bude přeplněn, ale zbytečné. Místo pro stanování bylo úplně prázdné, až večer se objevil další stan. Kemp je na historickém místě, kde žila nejslavnější rodačka - Georgina Ann Stirling - Slavík severu. Její matkou byla Ann Peyton a kemp se jmenoval Peyton's Woods. Ann Stirling vynikala krásným čistým hlasem a otec jí poslal do Toronta a později do Paříže, aby se z ní stala operní zpěvačka. Vystupovala pod pseudonymem Marie Toulinguet (Toulinguet byl původním francouzským názvem Twillingatu) a 9 let slavila velké úspěchy na operní scéně. Nemoc hlasivek její úspěšnou kariéru ukončila, vrátila se do Twillingatu, kde v roce 1935 umřela.


[Twillingate Island] První, na co na Twillingate narazíte, je rybářské středisko pojaté značně kýčovitě (Prime Bert Fishing Heritage Centre)


[Twillingate Island] Město Twillingate obklopuje zátoku

Brašny jsem nechal v kempu a jel jsem projet okolí. Hodně strmé kopce, i bez brašen jsem měl problém některé strmé úseky vyjet na nejlehčí převod. Silnice 340 končí na Long Pointu, kde je oblíbený maják a několik pěších tras po rozeklaných útesech. Vrátil jsem se do města, dojel na protilehlou stranu zátoky.


[Twillingate Island] Zátoka Crow Head


[Twillingate Island] Vesnice Crow Head


[Twillingate Island] Maják na Long Point


[Twillingate Island] Anglikánský kostel v Harts Cove


[Twillingate Island] Hards Cove


[Twillingate Island] Tahle výzdoba mi přišla vtipná


[Twillingate Island] Pohled z centra města

Zalíbil se mi žlutě natřený, evidentně dřevem pobitý dům (nové domy mají obklady z plastu). Majitel byl na zahradě, dali jsme řeč a byla z toho příjemná hodinka vzpomínání na Aljašku a Yukon. Majitel byl americký učitel v penzi, před 2 roky projel autem Aljašku a Yukon se stanem, já to jel na kole a měli jsme na co vzpomínat. Nejdříve jsme se ale vyzkoušeli z aljašských reálií. Nejzákeřnější otázku - jak se původně jmenovala zlatokopecká osada Chicken - jsem zodpověděl téměř přesně a tím se kvalifikoval do dlouhé debaty. Osadu pojmenovali Ptarmigan, ale posléze zjistili, že to nikdo neumí správně vyslovit, ani napsat. Tak se uchýlili k obecně známému Chicken (kuře).

Ukázal mi fotky z letošního června, kdy v městské zátoce "parkovaly" tři obrovské kusy ledu, které se odtrhly z 19 km dlouhé kry, která putovala ze St. Anthony směrem na východ. Když zde začínal před 30 lety, byla zátoka nacpaná rybářskými loděmi. Lovila se treska, její výlov kulminoval v roce 1968. Potom se stavy začaly rychle snižovat. V roce 1977 Kanada jednostranně rozšířila své pobřežní pásmo z 19 na 322 km, aby zajistila svým rybářům dostatek ryb. Tato doslova šílená politika vedla k tomu, že byla treska ve zdejších vodách téměř úplně vyhubena. V roce 1992 sice Kanada vydala zákaz lovu tresek, ale už bylo pozdě. Ekosystém byl nevratně zničen a hojnost tresek se od té doby již neopakovala. Je to jako když pokácíš les, říkal mi můj nový známý. Momentálně jsou zde asi 2 rybářské lodi a 3 lodi pro turistické vyjížďky. Smutný příběh.


[Twillingate Island] Majitel žlutého baráku v Harts Cove, americký učitel na penzi a také cestovatel


[Twillingate Island] Modely vyhynulých ptáků, které vyrábí učitel na penzi

Úspěšný pobyt jsem završil večeří v restauraci (R and J Restaurant Limited), kterou mi doporučil majitel kempu. Nebyla nijak drahá, byla příšerně narvaná (to je vždy dobré znamení). Musel jsem čekat půl hodiny na místo u stolu. Ale ryby byly excelentní.


[Twillingate] Ranní loučení s městem

V noci krátce sprchlo, ale již po ránu duněl silný vítr. V kempu to vypadalo, že to bude protivítr a tak jsem si s optimismem sobě vlastním říkal, fajn, alespoň neprší. Vyjel jsem z Twillingate, silnice se párkrát zatočila a vítr byl téměř přesně v zádech. Byl jsem spokojen a nevadilo mi, že se musím 45 km vracet po již jednou absolvované trase. V Clarks Head se silnice otočilo o 90 stupňů na východ, ale kupodivu vítr byl pořád v zádech. Ujet těch 136 km bylo snadné, nenadřel jsem se, spotřeboval jsem necelých 3000 kcal. V Musgrave Harbour byl městský kemp 5 km za městem na místě, kde je památník majora Sira Fredericka Bantinga, spoluvynálezce inzulínu. Banting u blízkého jezera zahynul v roce 1941 při havárii bobmardéru Hudson T9449. Kusy plechu z havarovaného letadla jsou součástí památníku a povalují se na trávníku, kterému vévodí bombardér Hudson, nepříliš dobře ošetřovaný.


[Musgrave Harbour] Bombardér Hudson T9449 v památníku majora Bantinga

Kemp byl na skvělém místě, na úzkém, asi 40 m širokém písečném pruhu mezi oceánem a sladkovodním jezerem. Lidé se koupali jak ve slané, tak sladké vodě. Po příjezdu jsem jako první vlezl do sprch, ale až svlečený jsem zjistil, že nefungují. Zanadával jsem si a pak se umyl u umyvadla. Až poté jsem si všiml nápisu, že sprchy jsou od 12 do 7 hodin večer vypnuty. Majitel kempu tím nutil lidi, aby si písek z pláže umyli ve venkovních sprchách a netahali mu ho dovnitř. Navečeřel jsem se a potom si sprchy již s úspěchem zopakoval.


[Musgrave Harbour] Západ slunce nad sladkovodním jezerem v kempu

Zdejší klima je nepochopitelné. Probudil mne vichr lomcující stanem, zdálo se mi, že fouká ze špatné strany a mé podezření se bohužel potvrdilo. Jeden den je vítr v zádech, druhý den přímo zepředu, jak to tady dělají? Je to zřejmě dáno členitostí ostrova a vlivem oceánu. Nejbližší kemp po cestě byl ve 130 km vzdáleném Gambo. Bylo mi jasné, že to v tom protivětru nedám. Do žádného motelu nepůjdu, vyspím se někde u jezera. V Indiana Bay byla cedule ohlašující místní kemp, noc za 10 $. Zajel jsem to omrknout, suché záchody, voda jenom v řece a asi 10 otřískaných přívěsů, ve kterých bydleli divní lidé. To mi bude lépe někde nadivoko. V sousedním Centreville jsem si dal v motelu večeři - krůtí polévku a grilovanou tresku - v Liquor Express koupil studené pivko. Říkal jsem si že dám svých obvyklých 100 km a pak někam zalezu.


[Deadmen's Bay] Na řekách byly instalovány tyto sítě, zřejmě pro odchyt malých lososů

V Trintity, které je součástí trojměstí (spíše trojvesnice) Centreville - Wareham - Trinity byla u silnice cedule, označující trek k jezeru Black Brook. Nebyla z ní patrná žádná vzdálenost, ale já to zkusil. Byla to pěšina v lese, asi 2 km se dalo jet na kole, potom jsem ještě kilometr tlačil. Velké jezero s dobrým přístupem do vody, na kopečku stůl a kruhová pozorovatelna s lavičkami. Na její dřevěné podlaze jsem postavil stan, kvůli větru jsem ho musel přivázat ke konstrukci. Hupsnul jsem do jezera, trochu si zaplaval a tím se dokonale umyl. Voda byla, jenom jsem jí musel filtrovat. Jako bonus rozsáhlé porosty zralých borůvek, kterými jsem se cpal plnými hrstmi. Fakt lepší než někde v kempu.


[Black Brook] Stanování na dřevěné podlážce


[Black Brook] U jezera bylo pár lodí, dvě lodi dokonce s přívěsnými motory, u nás by tam motory asi dlouho nevydržely


[Black Brook] Ovesnou kaši jsem si zpestřil borůvkami

Celou noc lilo jako z konve, ale ráno přestalo. Foukalo zase udatně, ale tentokrát spíše do zad. Než jsem se vymotal z lesa, zjistil jsem, že nefunguje rychlostní senzor cyklokomputeru. Ujetá vzdálenost nula. Senzory Polar mají pevně zabudovanou baterii, nedá se vyměnit, umí to pouze servis. Senzor jsem měl náhradní, sundal jsem všechny brašny a senzory vyměnil. Komunikace je kódovaná, proto je potřeba naučit cyklopočítač poznat nový senzor. Nějak se mi to nedařilo, nakonec mi došlo, že počítač chytá pořád ten starý senzor, který jsem uložil do brašny k nářadí. Poodjel jsem s kolem o 10 metrů a vše potom bylo dílem okamžiku. Abyste měli představu o výdrži senzoru, naposled jsem ho měnil před dvěma roky v Mexiku zhruba v polovině cesty.


[Black Brook] V kanadském lese

Potřeboval jsem nabrat benzín do litrové zásobní lahve. U pumpy Western Petroleum v Hare Bay mne odmítli s tím, že zákon zakazuje čepovat benzín do přenosných nádob. Vrtěl jsem nad tím hlavou a tak mne manažer odvedl k plechové cedulce, kde to skutečně bylo napsáno včetně odkazu na příslušný zákon. O pár km dál v Gambo, u pumpy stejné značky, mě s klidem nechali benzín načepovat. Zase jsem asi půl litru rozlil, fakt budu muset sehnat lepší láhev se širším hrdlem.

Další kemp byl v národním parku Terra Nova. Byl jsem tam dost brzy odpoledne, udělal jsem si trek okolo Newman Sound (fjordu), viděl nanicovaté vodopády, ale procházka okolo moře byla moc příjemná. Kemp je to obrovský, má 342 kempových míst, velká dětská hřiště a dokonce i malý obchod s potravinami. Jednotlivá místa mají velikost volejbalového hřiště, všechna v lese, porostem oddělena od sousedů. Já si vybral místo u sprch a záchodů, v okolí nikdo nekempoval. Venkovní el. zásuvky budovy sprch jsem využil pro nabíjení baterie foťáku a počítače a klidně odešel na trek. Večer však byla taková kosa, že jsem nemohl sedět u počítače venku. Přestěhoval jsem se do sprch, počítač položil na přebalovací pult pro mimina a byl jsem krásně v teple.


[Poblíž Gambo] Rybáře je možné vidět skoro na každé řece

Před odjezdem jsem vyřídil maily v kempovém obchodě, to bylo jediné místo s wifinou. Proto jsem odjel až po deváté. Bylo mi to celkem jedno, do města Bonavista bylo 160 km a tak jsem věděl, že si budu muset najít nějaký nocleh po cestě, nejspíš na divoko. Trasa měla tvar ostrého V, ranní silný protivítr se odpoledne díky tomu proměnil v silnou podporu, přestože vítr foukal stále stejným směrem. Chtěl jsem objet poloostrov Bonavista, ze kterého se zase budu vracet na TCH. Mojí hlavní starostí proto bylo, abych jel při zpáteční cestě co nejmenší vzdálenost po stejné silnici. Zredukoval jsem to na 30 km, ale jen díky tomu, že jsem vymetal ty nejmenší lokální silnice s častými prudkými kopci, které byly hodně rozbité. Zato provoz byl minimální a projel jsem hodně malých vesniček na pobřeží oceánu.


[Bunyan's Cove] Pobřežní skála

Na devadesátém kilometru se objevil kemp, byl jsem rozjetý a proto jsem jel dál. Potřeboval jsem se někde najíst. Narazil jsem na lepší hotel Round da Bay Inn, kde jsem si dal výbornou večeři - bramboračku a tresku s rýží a zeleninou - v ceně noci v kempu. Před hotelem bylo prostranství s dřevěnými stoly jako v kempu. To mne přivedlo na nápad zeptat se ředitele hotelu, jestli si tam mohu postavit stan. "Jasně, žádný problém, viděl jsem tě po cestě, jel jsi ten kopec suprově jako profík, můžeš používat náš záchod a kdyby ti v noci byla zima, tak na mne zazvoň a já ti dám zadarmo cimru, mám ještě jednu volnou", vychrlil na mne ředitel. Byl to cyklistický fanda. Nabídku pokoje jsem dopředu zdvořile odmítl, ale stan jsem si před hotelem postavil rád. Jako bonus jsem chytal jejich volnou wifinu ve stanu. Občas se fakt zadaří.


[Poblíž Summerville] Stanuji před hotelem Round da Bay Inn

Vinou přístupu na internet jsem šel spát hodně pozdě. Udělal jsem si obrázek o aktuální politické scéně v ČR a usoudil jsem, že nemá cenu se tím zabývat. Ráno mne hned po šesté probudily stavební stroje upravující blízké parkoviště. Zabalil jsem stan, rychle se opláchl na toaletách a vyrazil bez snídaně. Potřeboval jsem se pořádně umýt, hodlal jsem zastavit u nějakého jezera, dát si koupel a potom uvařit snídani. Po 17 km jsem dorazil do King's Cove, kde byly u místního muzea piknikové stoly a malý splav na potoce, nad kterým bylo jezírko vhodné pro koupání. Bylo to stranou, nikde nikdo, svlékl jsem se, zaplaval si a při tom se důkladně umyl. Bylo to v hodině dvanácté, jen jsem se oblékl, přijela mladá kustodka muzea do práce. Přefiltroval jsem vodu z říčky, byla hodně tmavá díky zdejšímu rašelinovému podloží, uvařil čaj a polévku a spokojeně posnídal.


[Knights Cove] Výjimečně můžete na pobřeží vidět i takovýto nepořádek


[Knights Cove] Řada vybydlených domů, pošta zatím funguje

Bonavista
Po 50 km jsem dorazil do historického města Bonavista. Tento kraj objevil John Cabot v roce 1495, kdy byl na výpravě hledající novou námořní cestu do Indie. Původem Ital - Giovanni Caboto - měl povolení od anglického krále Jindřicha VII pro plavby do neobjevených zemí pod anglickou vlajkou. V té době zde podle zachovalých archivních zpráv bylo tolik ryb, že po ponoření sítě do moře byla tato okamžité nacpaná rybami - hlavně treskami s lahodným masem. Při spatření země Cabot údajně prohlásil Bona Vista (šťastný pohled) a toto pojmenování už poloostrovu zůstalo.

Potřeboval jsem hlavně vyprat, po dvou dnech chladného počasí způsobeného velmi studeným větrem se zase udělalo teplo a já se v těch krátkých, ale strmých, kopcích dost zapotil. Proto jsem zastavil u hostelu a byl jsem docela v šoku. Budova otevřená, uvnitř nikdo, pouze počítač, několik velkých TV a asi 5 telefonů. U nás by to vydrželo tak hodinu a potom by to přičinliví spoluobčané kompletně vybrali. Tady byla jen cedulka s telefonním číslem, na které se má zavolat. Vzal jsem jeden z telefonů, zavolal a paní majitelka za chvíli přijela autem. Dohodli jsme cenu, výrazně nižší než byla inzerována na ceduli před domem. Mimochodem, i já se přizpůsobil zdejšímu poctivému prostředí a ani nepamatuji, kdy jsem použil zámek na kolo. Přijedu k supermarketu, kolo opřu o zeď a vím, že se po půl hodině zase se vším shledám. Zlatá Kanada. Věřím, že mne nikdo nevyvede z omylu.


[Bonavista] Historické budovy u přístavu

Tentokrát jsem byl vybaven čtvrťáky, ale pračka a sušička byly na dolarové mince. Požádal jsem majitelku o rozměnění, ona odemkla pokladničku u pračky, vytáhla z ní 4 $, ale ode mne si odmítla vzít peníze. Prášek na praní byl k volně dispozici, fajn. Není nic snazšího než prát v Kanadě a USA. Za půl hodiny je vypráno a po další půlhodině je to suché. Ale praní jsem nechal na večer, převlékl jsem se do čistého a vydal se prozkoumat zdejší pamětihodnosti. Majitelka hostelu mi dala mapu města se seznamem památek a já je důsledně objel.


[Bonavista] Pobřežní stezka k majáku


[Bonavista] Maják na konci silnice 235 je nejvíce navštěvovanou zdejší atrakcí

Nejprve jsem zajel k majáku na konci silnice 235, ten je 7 km za městem a je to zde nejvíce navštěvovaná atrakce. Kupodivu to nebylo do kopce, vše po rovině. Pouze silný vítr mne na cestě tam podpořil a při cestě zpět potrápil. Potom jsem se zastavil v provinčním parku Dungeon, ve kterém je v pobřežních skalách a zátokách množství ptactva. Po návratu do města jsem objel historické budovy a měl jsem splněno. Nezbytný nákup v poměrně velkém supermarketu a vlastnoručně uvařená večeře nadměrné velikosti, ze které jsem si musel část uložit do lednice na ráno.


[Bonavista] Dungeon Provincial Park - přírodní most se 2 oblouky

Navečer dorazili do hostelu mladí australští manželé, kteří nějakou dobu pracovali v Kanadě a nyní ji chtějí poznat i jako turisté. Byli z Canberry, tam já nikdy nebyl, ale přesto jsem jim nastínil své dvě australské cesty a oni mi s uznáním řekli, že jsem z Austrálie viděl víc než oni. Dostali vizitku, budou si to moci prohlédnout. Bavili jsem se přes dvě hodiny a já pak musel přetáhnout do dalšího dne, abych stihl dopsat svůj deníček.


[Bonavista] Večerní pohled na město

A dobrá zpráva na konec, vypadá to, že trajekt z Argentia už zase jezdí. Odjezdy jsou ob den v 17:00, ale začátkem září se interval prodlužuje, v půlce září jezdí jen jednou týdně a v říjnu už ani ťuk. No stejně musím kvůli počasí vypadnout nejpozději začátkem září a tak je všechno v pohodě.

Trinity
Vzbudil jsem se už před šestou. Odvykl jsem spaní v posteli, ve stanu se vyspím daleko lépe. Po opulentní snídani jsem se začal prodírat silným protivětrem. Kupodivu už třetí den fouká stejně - z jihozápadu. To co mne podporovalo mne nyní brzdí, protože jsem se otočil a po východním pobřeží poloostrova Bonavista mířím zpátky k jihu, přesněji k jihozápadu. Bylo docela teplo, dva dny studeného počasí jsou pryč, vítr už není tak ledový. Pošmourné počasí, mraky se válely po zemi, mlžily se mi brýle a kvůli bezpečnosti jsem nasadil zadní blikačku. Čekal jsem, že se každou chvíli rozprší. To se naštěstí nestalo, po poledni se sluníčko nesměle prodralo šedivou peřinou mraků a bylo dobře.


[Poblíž Catalina] Housenka ožírá lilii

Na silnici mne předjeli manželé v sympaticky malém karavanu velikosti mikrobusu, které jsem poprvé potkal v kempu v Deer Lake, potom v Twillingate a ještě asi 3x na mne mávali při předjíždění. Tentokrát zastavili, že se musíme alespoň vyfotit. Byli z Quebecu a hrozně se divili, že jsem byl na kole na Newfoundlandu všude, kam oni dojeli autem. Vyfotil jsem se s paní, abych udělal radost své drahé polovičce. Paní mi slíbila, že jestli se ještě potkáme v kempu, uvaří mi pořádnou večeři. Jo, to bych si dal, není nad čerstvé domácí jídlo. Dostali vizitku a budou prý mne sledovat.


[U Port Union] Památeční foto na páté nebo šesté setkání za sebou

Mířil jsem do Trinity, to je jedna z prvotřídních atrakcí, historická vesnička na malém poloostrově, která v době své největší slávy obsluhovala celý region východního pobřeží Bonavisty. Zboží se vozilo z Anglie, přístav býval plný lodí, v kovárně pracovali čtyři kováři "na plný úvazek" a v obci byly 3 kostely - anglikánský, metodistický a římskokatolický. Ten posledně jmenovaný byl postaven v roce 1833 a je to nejstarší zachovaný dřevěný kostel na Newfoundlandu.


[Port Rexon] Opuštěná cyklistická a motoristická prodejna

Nejprve jsem se ale odbočil do Trinity East, malé vesničky, která přes záliv nakukuje do Trinity. Silnička byla hodně kopcovitá a tak strmá, že jsem dokonce uvažoval o tom, že slezu a kolo potlačím. No vydržel jsem to vyšlápnout, morálka je mojí silnou stránkou. Po prohlídce vesničky jsem se vrátil na hlavní silnici a obejel záliv. Tipoval jsem si případná místa na přespání na divoko, nikde však nebyla sladká voda, všechno u moře. Myslel jsem, že si Trinity prohlédnu a navečer pojedu dál a vyspím se buď na divoko, nebo to dojedu do Charlestonu, kde je kemp. Dva km před Trinity se objevil Trailer Park - místa na stanování měli a to dokonce na krásné trávě a docela v rovině. Postavil jsem stan a nalehko odjel do městečka.


[Trinity East] Přístav


[Trinity] Vlevo je v mlze ukryto Trinity East

Tam jsem se na kole poflakoval, pomalu si všechno prohlížel ze sedla, často fotil, prošmejdil jsem to celé. Místo má nádhernou atmosféru díky blízkosti oceánu a členitému pobřeží, historické domy jsou v prvotřídním stavu a také většina ostatních domů je pečlivě udržována. Chtěl jsem si koupit dvouhodinovou plavbu na pozorování velryb (Whale Watching), obezřele jsem se zeptal lidí, kteří právě přijeli a neviděli ani ploutev. Tak jsem to vzdal, poseděl si půlhodinku na svačině v hospodě. Na město je vyhlídka z Upper Gun Hill, kam vede značená pěšina. Pořád jsem si říkal, že nemusím být všude, až mi to přišlo líto a na vyhlídku jsem se vyšplhal. A samozřejmě, u dřevěné vyhlídkové plošiny byla dvě stará děla - prostě nomen omen (gun je anglicky dělo). Spokojen jsem se k večeru vrátil do kempu. Rutinně jsem zkusil na Kindle najít wifinu a vida, byla tam, chytal jsem ji přímo ze stanu, i když byl dost slabý signál (byl jsem na louce asi 200 m od budovy kempu).


[Trinity] Centrum


[Trinity] Historické budovy - Lester-Garland Mercantile Premises (bílá vlevo), Rising Tide Theatre (uprostřed)


[Trinity] Při prohlídce historických budov jsou přehrávány scénky z historie Trinity


[Trinity] Anglikánský kostel St. Paul's


[Trinity] Anglikánský kostel St. Paul's - detail vitráže


[Trinity] Anglikánský kostel St. Paul's - dřevěný interiér


[Trinity] Katolický The Church of the Most Holy Trinity je nejstarším dřevěným kostelem na Newfoundlandu


[Trinity] Domovní znamení


[Trinity] Sušení ryb


[Trinity] Anglikánský kostel, v pozadí Fort Point s majákem


[Trinity] Na Gun Hill nemůže chybět gun (dělo), byla tam dvě

V noci opět pršelo, zůstal jsem zalezlý ve stanu až do 8 hodin, kdy se počasí umoudřilo, déšť přešel v drobné mrholení a po půl hodině přestal. Díky tomu jsem vyjel pozdě a v mém akčním rádiu nebyl žádný kemp. Pochvaloval jsem si dobrý výběr trasy po poloostrově Bonavista, našel jsem neplánovanou zkratku a místo 30 km jsem jel pouze 17 km stejnou silnicí. Předjel mne Hummer, vzadu na plošině kolo. Zastavil, vystoupil Korejec v perfektním cyklistickém outfitu bez poskvrnky a bez jakékoliv stopy používání. S asiatskou roztomilou srdečností se mne začal vyptávat na kde co, jeho největší touhou bylo vyfotit se s mým kolem. Ptal se mne na věk a potom nadšeně opakoval "mne je teprve 60, to já taky budu moct vyrazit na cesty". Na autě měl značku pro invalidy, ale žádné fyzické znaky invalidity na něm vidět nebyly. Možná byl trochu blázen, do cyklistiky určitě.


[Lethbridge] Korejský cyklistický nadšenec toužil se vyfotit s mým odrbaným bicyklem

Odbočka ze silnice 230 na Clarenville byla hodně mizerná, bez krajnice, úzká, samá díra. A velmi silný sobotní provoz, táhl se za mnou štrúdl aut a já, kdykoliv byl nějaký náznak krajnice, zastavil a nechal auta předjet. Příjezd do města byl korunován dlouhým strmým stoupáním do zatáčky, zapotil jsem se. Hned na kraji města byl Walmart, já byl hladový, vletěl jsem do oddělení potravin a za chvíli měl plný košík. Inu, hladový člověk nakupovat nemá. Naštěstí jsem se vzpamatoval, košík vyprázdnil a koupil jenom pár nejnutnějších věcí, za dva dny budu v St. John's, tak proč bych to měl s sebou tahat. Mimochodem, Walmart má bezkonkurenčně nejlevnější ceny u většiny potravin.

Najel jsem na TCH a těšil se na širokou krajnici a klidnou jízdu, při níž nebudu muset sledovat cvrkot za sebou. Bohužel, na krajnici byly "drnčící" varovné drážky a to všude mimo křižovatek. Tím se krajnice zúžila na nějakých 30 až 40 cm. Bohatě to stačí při jízdě do kopce, ale v prudších sjezdech je to málo. Proto jsem buď při sjezdech hodně brzdil, nebo vyjel na silnici, když za mnou nebyla vidět žádná auta. Ale nevycházelo to stoprocentně a když mi kamión téměř olízl levý loket, ukáznil jsem se a jezdil výhradně po úzké krajnici.


[Goobies] Socha losa před turistickým informačním střediskem

Měl jsem splněno (tj. více než 100 km) a zastavil u turistického informačního centra v Goobies. Nejbližší kemp byl 25 km vzdálený, bylo 6 hodin, takže bych to za světla dojel, ale už se mi nechtělo. Středisko bylo na louce s piknikovými stoly. Ze slušnosti jsem se zeptal, zda tam můžu tábořit (na veřejných prostranstvích se smí tábořit v případě, že to není výslovně zakázáno) a šéfová střediska mi řekla že samozřejmě ano a ukázala mi nejvhodnější místo pro stan, které bylo chráněné před větrem. Vodu jsem si nabral ve středisku a upravil filtrem, umyl jsem se na záchodě u blízké benzinové pumpy a dal si tam také večeři. Ráno jsem zjistil, že na parkovišti spalo více lidí, asi 10 aut a 3 RV.


[Poblíž Chance Cove] Typická krajina okolo silnice

Koncem srpna už blížící se zima opatrně vystrkuje drápky a občas zavane ledový vítr nebo se skokem ochladí. Lidé zde si stěžují, že letošní srpen byl nejchladnější za posledních 10 roků. Celé dopoledne byla silnice zahalena v mlze a bylo hnusně sychravo. Poprvé jsem natáhl návleky na nohy a jel v bundě. Nezajímavá krajina, ne proto, že by nebyla hezká, ale je pořád stejná. Silný nedělní provoz přetrval celý den. Vyspal jsem se v kempu v provinčním parku a ráno stačil zabalit stan ještě před tím, než se rozpršelo. A lilo opravdu festovně. Mne to moc nevadilo, navlékl jsem goráče a věděl, že do Saint John's je něco přes 40 km.


[25 km Z od St. John's] Jízda v silném dešti po frekventované dálnici - občas to jinak nejde

Saint John's
V hlavním městě Newfoundlandu jsem se chtěl ubytovat co nejblíže centra. Měl jsem adresu hostelu a plánek města s pokyny pro jízdu, to vše jsem vyfasoval v informačním středisku v Blaketownu. Hostel nebyl nijak výrazně označen, chvíli jsem ho hledal. Samostatný pokoj neměli, pouze od dalšího dne, na první noc jenom ložnici. Pokoj na další dny jsem si rezervoval a zkusil najít jiné ubytování, ale nechytil jsem se. V hostelu jsem se zeptal, zda mají zahradu, že jim zaplatím ložnici a budu spát ve svém stanu. Na zahradě spát můžu, ale u nich je to zdarma. Nebylo se čemu divit, zahrada byla plná uřezaných silných větví, stan nebylo kam postavit. Naštěstí tam byl betonový dvorek, u něj složené kartónové krabice, tak jsem je rozprostřel pod stan a bylo vystaráno. A místo klíče od pokoje jsem vyfasoval klíč od zahrady.


[St. John's] Výhled na město z Rooms


[St. John's] Gower Street - na konci této ulice jsem bydlel


[St. John's] Ve městě je hodně zeleně


[St. John's] Památeční Colonial Building


[St. John's] Guvernérův palác


[St. John's] Anglikánský kostel

O bydlení jsem měl postaráno, oblékl jsem po 18 dnech "civil" a vyrazil do města. Obešel jsem centrum, v turistických informacích vyfasoval mapy a odjel městským autobusem do velikého komplexu obchodů na okraji města. Takových je ve městě asi pět, město má 100000 obyvatel a s blízkým okolím jednou tolik, proto se tolik obchodů uživí. Mne zajímaly hlavně potraviny, zejména zelenina a ovoce, kde jsem pociťoval silný deficit. Prozíravě jsem koupil půllitr olivového oleje a měl jsem na příští 3 dny zajištěné skvělé večeře. Koupil jsem čerstvé ryby - vždy 2 různé druhy - posolil, opekl na pánvi a byla to báječná bašta. K tomu salát z čerstvé zeleniny a obvykle brambory "pečené" v mikrovlnce. To nedá žádnou práci, syrová brambora se šlupkou se propíchá vidličkou a tak dlouho protáčí v mikrovlnce, až je měkká. Potom ji nakrájím na plátky a přihodím na pánev k rybám. Fakt jsem se vykrmil.

Druhý den jsem dopoledne obešel pamětihodnosti v centru, koupil kanadský ekvivalent WDčka a po měsíci ježdění umyl zasviněný řetěz a vše promazal. Už to bylo zapotřebí, v posledních dnech na mne z krajnice mrkaly odhozené ručníky, tak jsem sebral ten největší. Na čištění řetězu je froté ručník opravdu to nejlepší. Kolo utěšeně rezaví, není se co divit, je pořád venku na slaném a vlhkém vzduchu. Ale narezlé kolo nerozlučně patří k mé image. Jediný problém je zatím s přední nábou, kde má kolo stranovou vůli asi 1 mm. Zkusil jsem to opravit - mám tam průmyslová ložiska, nikoliv kónusy - ale moc jsem neuspěl. Kolo se tím pádem v prudkých sjezdech chová trochu neklidně a při brždění přední brzdou má tendenci se rozkmitat.


[St. John's] Socha na začátku "pařicí" ulice George Street


[St. John's] Typická poštovní schránka

Po poledni jsem se nastěhoval do pokoje. Odpoledne jsem si udělal asi 15 km pěší výlet na Battery, Signal Hill. Nějakou divokou pěšinou mimo oficiální trail jsem prošel až do malebné vesničky Quidi Vidi, která je proslulá svým pivovárkem. Odměnou mi byly krásné výhledy na město a na Narrows - úzký vjezd do zátoky a na rozeklané pobřeží. A divoký trail mne zásobil plnými hrstmi zralých a nalitých borůvek.


[St. John's] Vyhlídková plošina na The Batterry


[St. John's] Přehledný pohled na centrum


[St. John's] Děla a Cabot Tower v pozadí


[St. John's] Pobřeží je hodně členité


[St. John's] Quidi Vidi Village


[St. John's] Quidi Vidi Village, zelená budova vpravo je pivovar

Panoramatu města vévodí - či spíše ho velmi kazí - 3 přerostlé domy na kopci. Jsou to The Rooms - místní muzeum, galerie a archivy. Místní jsou na ně velmi hrdí a všude tvrdí, že je to jediná pamětihodnost, která se nesmí vynechat. Druhý den jsem tam zašel a bylo to velmi příjemné odpoledne. Řada artefaktů z života na Newfoundlandu, "eskymácké" nářadí, čluny, oblečení. V galerii je sbírka současného newfoundlandského umění, pár obrazů se mi líbilo. Mají tam také jednoho Andy Warhola. Ve specializované části výstava současné kanadské malířky Pratt, která je zde hodně ceněna. Převládaly realistické malby typu "jako fotka", to mne nebavilo, přestože to bylo řemeslně velmi dobře zvládnuté. Ale měla tam několik velkých obrazů ženských postav (pro šťouraly - oblečených) a ty se mi líbily moc. Další věc, která mne nadchla byl archiv. Můžete si na místě půjčovat originální dokumenty nebo jejich kopie, personál vám pomáhá seč může a můžete třeba hledat dokumenty o daních zaplacených vašimi předky.


[St. John's] Centrum od The Battery, vlevo nahoře The Rooms


[St. John's] Rooms - vnitřní dvorana se schodištěm


[St. John's] Rooms - socha na terase

Loď jela buď 29. nebo 31. srpna a potom až 3. září. To se mi moc nehodilo, chtěl jsem být v St. John's alespoň 2 plné dny. V info centru mi dali adresu na taxislužbu, která provozuje shuttle do přístavu v Argentia, za 30 $ na osobu. Je to 140 km, já bych to jel 2 dny, loď odplouvá v 17:00. A navíc bych jel z větší části po stejné trase na TCH, kterou jsem už absolvoval. Proto jsem byl tomuto řešení nakloněn. V hostelu byl ubytován další cyklista - Alain z Montrealu. Ten už měl dopravu objednanou, ale na 28. srpna. Řekl jsem mu, že ten den loď nejede, ať to posune na další den a zároveň to přiobjedná i pro mne. A povedlo se. Ve čtvrtek ve 13 hodin nás před hostelem vyzvedl mikrobus, vyndali jsme přední kola a bicykly naskládali dozadu za sedadla. Celkem jelo 7 lidí a zadek auta byl úplně zacpaný zavazadly, ale ohlídali jsme si, aby to naše kola nepoškodilo. Bez problémů jsme se nalodili a já si navečer ještě pěkně nacpal nácka v lodním bufetu (all you can eat). Držel jsem se skvěle a jedl střídmě, až čerstvé jahody se šlehačkou mne odrovnaly. No, já to zase ze sebe na kole vyženu.


[Argentia] Ostrůvky při výjezdu z přístavu


[Argentia] Pestrý mobiliář na MV Atlantic Vision

Alain je mladší, je mu 60 a je už 2 roky v důchodu - pracoval u velké finanční instituce a tam bylo důchodové zajištění skvělé, má zhruba 65% původního platu (to už prý dnes v Kanadě není možné dosáhnout). Jezdí kratší trasy než já, ale absolvoval téměř totéž co já, začal však dříve a vyjel z větší dálky, z Montrealu. Veliká výhoda je, že mluví francouzsky a angličtina mu taky občas dělá potíže, takže se při konverzaci s ním necítím jako blbec, když si nemohu vzpomenout na správný výraz. Na Nova Scotia chceme jet oba na Cape Breton, zřejmě se budeme potkávat.


[St. John's] Alain - můj kanadský souputník - na lodi do North Sydney



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
© Napsal a vyfotografoval Jiří Bína