Nova Scotia

North Sydney, Englishtown, Ingonish, Cape North, Bay St. Lawrence, Cape North, Pleasant Bay, Chéticamp, St. Rose, Inverness, Mabou, West Mabou Harbour, Judique, Port Hastings, Havre Boucher, Antigonish, New Glasgow, Truro, Urbania, Shubenacadie, Fall River, Bedford, Hammond Plains, Halifax, Peggys Cove, Tantallon, Hubbards, Groves Island, Chester, Mahone Bay, Lunenburg, Bridgewater, Colpton, South Brookfield, Hibernia, South Brookfield, Caledonia, Kejimkujik NP, Miford, Annapolis Royal, Digby - loď - Saint John

Okolo Cape Breton
V půl desáté ráno jsme s Alainem vystrkali kola z lodi. Bylo 9 hodin místního času, tady s ním furt šíbujou. Bylo citelně tepleji než na Newfoundlandu. Přestože teplota byla skoro stejná, pocitově bylo mnohem tepleji. Z lodi jsme vykročili přímo do husté clony všude pronikajícího deště, bylo to jako ve sprše. Museli jsme se někde převléci z civilu do cyklistického. Po 2 km jsme v parku našli polootevřenou boudu, ve které už byl jeden vandrák, študák jezdící stopem. V informačním centru jsme vyfasovali mapu Cape Breton, na ní byly zakresleny všechny kempy, nabrali vodu a vyjeli. Dohodli jsme se na cílovém kempu a jeli každý svým tempem. Alain je vymakaný sportovec a tak mu to jde o něco rychleji než mne, starému tulákovi.

Začali jsem na TCH (Trans Canada Highway), jinak to nešlo, absolvovali prvé stoupání do 240 m a odbočili na vedlejší silnici na Englishtown. Déšť naštěstí ustal a po odložení goráčů je to vždycky pohodička. Člověk se tak nepotí a větřík mu čechrá nejen zbytek šedin, ale celé tělo. Záliv St. Anne jsme přejeli na přívozu, který opakovaně a do zblbnutí pendluje na 80 metrů širokém pruhu vody. Poté už silnice vedla po dva km dlouhé a několik metrů široké kose a byli jsme na ostrově Cape Breton.

[Englishtown] Přívoz opakovaně přejížděl 80 metrů široký pruh vody, auta za 5$, cyklisté zdarma

[Englishtown] Alain ve své protidešťové výzbroji

V dohodnutém kempu jsme byli coby dup, bylo ještě brzy a proto jsme se vydali do 50 km vzdáleného kempu v Ingonish. Poznali jsme první ze zdejších strmých kopců, nejsou moc vysoké - Smokey Mountain má jen 370 m, ale jsou fakt příšerně strmé. Měl jsem co dělat, abych to na nejlehčí převod vyšlápnul, zejména když mi v některých úsecích duněl do tváře silný protivítr. Později nám místní potvrdili, že zdejší kopce jsou nejstrmější v celé Kanadě.

Kemp ležel už v NP Cape Breton, Alain ještě platil vstup do parku (6 $ pro seniora), ale já projel registrační boudou bez zaplacení, měli zavřeno. Díval jsem se, zda je možná samoobslužná registrace, nebyla. Dále už nebyla šance poplatek zaplatit a tak jsem holt ošulil kanadského daňového poplatníka o šest loonies. Doufám, že mi to odpustí.

Výhodou cestování ve dvou jsou nižší náklady na kempy. S našimi malými stany není problém sdílet jedno kempové místo, obvykle určené pro obludné RV (rekreační vozidlo). Stany máme daleko od sebe a pouze využíváme společný stůl. Alain je šikula a vždycky si u registrace důkladně popovídá. Když přijedu čtvrt či půlhodinku po něm, jsem vítán jménem (někdy příjmením, když si to popletou) a podrobnými instrukcemi, kde najdu Alainův stan.

[Neils Harbour] Maják

Na druhý den jsme byli domluveni na kempu v Chéticamp. Já byl trochu z formy, vyjel jsem asi půlhodinu po Alainovi a trochu jsem se na kole trápil. To nemívám často, zde to bylo zřejmě způsobeno příliš bohatou snídaní. Tělo se pak věnuje trávení potravy a na točení nohama mu nezbývá energie. Navíc jsem začal mít sluchové přeludy, zdálo se mi, jako bych tenounce slyšel dudáckou muziku. Za zatáčkou se objevila skála a na ní dudák vyhrával jak o život. Lidé si ho fotili z parkoviště, ale já se za ním vypravil na skálu a pokecali jsme si. Mladej kluk, příjemnej, dudy jsou jeho koníček.

[Broad Cove] Na skalách vyhrával dudák

[Broad Cove] Dudák byl překvapivě mladý kluk a velice příjemný

Po poledni jsem potkal Alaina a přemluvil ho ke změně plánu. Nedalo mi to moc práce, protože jemu se taky krajina líbila a nikam nespěchal. Dojeli jsme skoro na nejsevernější výběžek Cape Breton do kempu v Bay St. Lawrence. Budeme sice muset zpátky 20 km po stejné cestě, ale to nám nevadilo. Polojasné počasí, žádný déšť v dohledu, příjemně jsme se flákali. Potkali jsme lidi z Finska, kteří pár let žijí ve Státech a ti nám říkali, ať si pořádně zabezpečíme stany, že to podle mraků vypadá na pořádný slejvák. Na obzoru bylo pár placatých bílých mráčků, v noci svítily hvězdy jak o závod, moc jsme jim nevěřili.

[Sugarloaf] Pobřeží

[St. Lawrence Bay] Hřbitov a kostel na protějším kopci

[St. Lawrence Bay] Kemp byl přímo u zálivu

[St. Lawrence Bay] V kempu používali takto starou šunku

Jako vodník Česílko
Ráno už byla jiná. Rychle jsme zabalili stany dokud byly ještě suché. Snídani jsme vařili v dešti, v kempu byl malý přístřešek, ten nás ochránil před nejhorším. Vyjeli jsme a déšť ustal, ale nevypadalo to na dlouho. Po 20 km v Cape North začal slejvák a s výjimkou půl hodinky nepřestal do rána druhého dne. A nastoupila zdejší výživná strmá stoupání. Nejprve na Nort Mountain (457 m), to bylo nejstrmější. V protisměru v tom dešti spousta cyklistů na silničních kolech, potkal jsem jich tak padesát. Když jsem se celý zpocený dohrabal na vrchol došlo mi, proč je jich tolik. Většina se nechala na vrcholek dovézt mikrobusy s vleky na kola a potom jenom sjížděli dolů. Proto mne tak nadšeně povzbuzovali.

[Bay Road Valley] Kostelík

Následoval sjezd k oceánu do Pleasant Bay a znovu strmě nahoru - MacKenzie Mountain 355 m a French Mountain 455 m. Goretex celodenní jízdu v silném dešti nevydrží, první promoknou rukávy. Ale člověku není zima, jenom je těžko rozlišit, co je vlhko zvenčí a co je zevnitř, tedy vlastně pot, který si vyprodukuje ve strmých partiích. Kvůli hustému dešti jsem nemohl mít brýle, déšť při sjezdech sekal do očí, silnice dost rozbitá. Brzdil jsem, aby se to moc nerozjelo a já se na nějakých výmolech nevymáznul. Myslel jsem na to, že takto mokrý nemá smysl jít spát do stanu a že bychom měli přenocovat v kempu alespoň pod přístřeškem. Vítali mne jako obvykle s tím, že naše místo je hned vedle přístřešku. Jasně, parťák není žádný blbec. A bylo líp. Přístřešek byla uzavřená chata se stoly a dřezem na vodu, uprostřed kamna. Koupili jsme dříví, zatopili, koštětem vymetli louže, které se pod námi vytvořily a cítili se jako v Ritzu. Vadilo mi jediné, že jsme projeli nejkrásnější partii národního parku a viděli z ní akorát špičky stromů a skal trčících z deštěm nacucaných mraků.

[Chéticamp] V kempu jsme obsadili jeden přístřešek a začali vysoušet oblečení

Počasí se tady pořád mění a tak druhý den bylo sice zataženo, ale neukápla ani kapka deště. Nedosušenou bundu jsem dal na nosičovou brašnu a vítr se o dosušení postaral. Ostatní oblečení bylo suché. Dokonce ani boty nebyly moc mokré, protože jsme je na noc vycpali novinami. Po 8 km jsme projížděli Cheticampem, na zdejší poměry velké město se 3000 obyvatel. Ale nebylo to moc platné, byl Labour Day (Svátek práce) a velký supermarket byl zavřený. Naštěstí jsem po 20 km narazil na docela slušný obchod a mohl doplnit zásoby jídla. Od rána mne sužoval hlad, přestože jsem měl standardní výživnou snídani (polévka, chleba se sýrem, okurka, paprika, ovesné vločky, litr čaje). Hlad mne donutil zastavit v příjemné restauraci u silnice. Měli skvělou polévku a neméně dobrou rybu, samozřejmě bez hranolků, pouze se zeleninou. Není se co divit, podnik byl přímo u mořské zátoky s přístavištěm rybářských lodí a tak jim čerstvé ryby skákaly rovnou do pekáče.

[Chéticamp] Poutač u silnice

[St. Joseph du Moine] Mokřina

[Cap le Moine] Skalnaté pobřeží

Na Cape Breton jsou oblasti obývané Gaely, proto jsou místní názvy dvoujazyčné - v angličtině a gaelštině. Další minoritní komunitou jsou Acadians, pozůstatky francouzských osadníků ze 17 století v Nova Scotia, New Brunswick a Prince Edward Island. Na to jak málo je Cape Breton osídlený je to dost rozmanitá společnost. A většinou poznáte na první pohled, kdo patří ke které komunitě.

[Cap le Moine] Poděkování za návštěvu městečka St. Joseph de Moine

[Cap le Moine] Osamělý dům na pobřeží

[Port Hastings] Most po kterém se přejíždí z Cape Breton na pevninu

Jako obvykle, další den příjemné, byť podmračené počasí a skoro celý den na TCH. Aut jezdilo hodně, nebylo to nic příjemného, přestože silnice měla metr širokou krajnici. Pouze v kopcích, kde byly 2 pruhy v jednom směru, krajnice scházela. Pět km před kempem v Havre Boucher mne chytil silný déšť. V kempu nebyly žádné přístřešky, nacpali jsme se do malé prádelny, v sušičce nám uschlo oblečení a nějak jsme v tom stísněném prostoru dokázali i uvařit. V prudkém dešti nemělo smysl stavět stan, zbytečně by mi navlhnul spacák. Před půlnocí konečně déšť na pět minut polevil a to mi stačilo. Po paměti jsem postavil stan a uvnitř už mi byl déšť ukradený.

[Havre Boucher] Beznadějně lilo až do půlnoci (v kempu Hyclass)

Jeli jsme po lokálních silnicích souběžných s TCH. Stylové město Antigonish, univerzita a několik vyšších škol, parky, slohově sjednocené budovy z červených cihel. Velké nákupní centrum, oběd v supermarketu. V jednotkovém obchodě jsem za 1,15 $ koupil průhlednou plastovou láhev na benzín do vařiče s širokým hrdlem, snad budu mít konečně klid a pohodlí při plnění u pumpy. V místním informačním centru mi Alain nechal vzkaz se jménem motelu v New Glasgow, dojel jsem tam za ním a po delší době jsem spal zase v posteli.

[Antigonish] Ve městě je řada pěkných budov ve stejném stylu jako univerzita na obrázku

Ráno jako vystřižené z katalogu cestovní kanceláře. Ale v motelu nás varovali, že se ze dvou stran blíží silná bouřka a lijáky. A taky nás připravili na velké stoupání na Mt. Thorn. Pořád jsem čekal na nějaký strmý výšlap, ale bylo to pozvolné, dalo se to vyjet bez patrné námahy. Zato bouřka přišla asi za 2 hodiny a byla výživná. V podstatě celý den v goráčích. V Truro, což je další větší město a regionální centrum, jsem opustil rušnou TCH a užíval si jízdu po zvlněné místní silnici v zemědělské krajině. S Alainem jsme se potkali 1 km před kempem, celý den jsme se neviděli a takhle nám to vyšlo. Lilo, byli jsme mokří, proto jsme se ptali majitelky, zda mají nějaký přístřešek, ve kterém bychom mohli vařit. Měla jednu chatku s verandou, tam prý můžeme vařit. A za chvíli se rozmyslela a dala nám od té chatky klíče - za cenu místa na stan. K večeru bylo po dešti a já si postavil stan vedle chatky, Alain spal uvnitř. Ve stanu se vždycky lépe vyspím, i když noci už začínají být chladné, ale můj péřový spacák je stále v dobré kondici a příjemně mne hřeje.

[Old Barns] Na louce se pásli oslíci, lamy a krávy

[Clifton] Poštovní schránka u farmy

[Beaver Brook] Farmářům, soudě podle jejich obydlí, se nevede špatně

Specialitou této oblasti jsou přílivové vlny, které se ženou řekou Shubenacadia. Břehy řeky jsou jakoby ohlodané, zdivočelé vlny je samozřejmě vymílají a voda v řece je kalně hnědá. Proto měli v kempu nechutnou, byť zdravotně nezávadnou, vodu. Přefiltroval jsem ji, uvařil čaj a přesto se nedal pít. V kempu byla vyhlídková plošina nad řekou, vysoký příliv byl ale až další den v poledne a na to jsme čekat nechtěli. Valící se vlny jsou využívány k nevšedním jízdám na raftu a tuto atrakci provozuje několik společností. Místní se pyšní tím, že je zde nejvyšší příliv na světě. Bral jsem to s rezervou, stejné tvrzení jsem slyšel i v Derby v SZ Austrálii.

[Urbania] Řekou Shubenacadia se pravidelně při vysokém přílivu ženou několikametrové přílivové vlny

Byli jsme necelých 100 km od Halifaxu. Mojí strategií je dojet do velkého města nejlépe dopoledne, abych měl možnost najít bydlení. Nějaké rezervace dopředu, to na mne není. Na mapě jsme našli kemp asi 25 km od centra Halifaxu a příjemnou jezerní krajinou do něj dojeli. Já měl ráno v kempu problém s benzinem, nová láhev mi praskla a půl litru benzinu vyteklo do brašny. Naštěstí je v ní jenom nářadí, vařič a nabíječky, ale ty jsou v plastové krabici a tak jim benzin neublížil. Musel jsem brašnu důkladně vypláchnout vodou, vytřít novinami a přesto je stále cítit benzinem. V supermarketu jsem koupil litr octa v malém plastovém kanistru, ocet vylil a mám novou nádobu na benzin. Plast je měkčí a vypadá na to, že by měl vydržet.

[Waverley] Severně od Halifaxu se nachází příjemná jezerní krajina

Halifax
Chtěli jsme zkusit ubytování v hostelu. Zadal jsem adresu do své GPS a vlastně poprvé jel podle ní. Doposud jsem GPS používal pouze staticky, zastavil jsem se a zjišťoval správný směr nebo vzdálenost do cíle. Šlo to dobře, ve městě jsem nastavil automobilové zobrazení, které znáte z navigací v autech. V prvním ze dvou místních hostelů bylo plno, měli pouze 2 místa v ložnicích, což já zásadně neberu. Zahradu neměli, takže ani kempovat nešlo. Majitel nám poradil, ať zkusíme nedaleký penzion Fountain View, kde paní pronajímá ve svém domě pokoje za rozumnou cenu. Měla volný jediný pokoj, velký, se 2 samostatnými postelemi za 70 $, skvělá cena (většinou to není pod 100 $). Jediná nevýhoda, není kuchyně jako v hostelu, nedá se vařit. Majitelkou byla svérázná stará paní, vydávala pokyny - pojď se mnou, tady se zastav, já přijdu a tak. Placení kreditkou bylo zábavné - postavila mne před dveře do jejích komnat, za chvíli dveře otevřela jen natolik, aby mohla prostrčit terminál na karty a já odsouhlasil platbu a zadal PIN. Kola jsme zamkli na zahradě, část brašen dali do garáže a každý sám vyrazili poznávat Halifax.

[Halifax] Vchod do domu vedle našeho penziónu

Přes ulici byl park ve kterém probíhalo nějaké dětské odpoledne. Řada atrakcí, všechny zdarma a k tomu byla zdarma i cukrová vata, popcorn, pití. A jako u nás to přitáhlo spoustu zájemců takže na všechno byly fronty. Ale v klidu, bylo pěkné počasí a všichni si to užívali dosyta. Nejkurióznější atrakcí byla jízda na elektricky poháněných záchodových mísách.

[Halifax] Dětská atrakce - jízda na záchodové míse

Halifax Citadel
Pevnost nad městem je zaslouženě nejlepší atrakcí města. Roli průvodců hrají vojáci v dobových uniformách, všechno vysvětlí a ukáží. Předvedou střelbu z mušket, na dudy zahrají řízný vojenský pochod, vysvětlí, jak to chodilo ve škole. Ta byla poměrně rozsáhlá, děti vojáků ji měli povinnou a samotní vojáci dobrovolnou. Někteří vojáci se díky službě v armádě naučili číst a psát, ale většina chtěla jenom chlastat a do školy nechodila, jak pravil průvodce. Poledne se každý den oznamuje střelbou z historického děla, to jsem bohužel nestihl. V citadele jsou původní jídelny, ložnice se zachovalým vybavením a několik muzeí - vojenské muzeum, muzeum Halifaxu. Pobavila mne návštěva krejčovské dílny, kde byly štůčky původních látek. Řekl jsem tamějšímu průvodci, že jsou ty látky hodně těžké a dozvěděl se, že voják měl na sobě 15 kg - uniforma, opasky a sumky na náboje. Potom průvodce vytáhl z police kilt a vojenské sako a ať si to prý zkusím. Kilt - teda sukně mi docela padla, ale měl jsem ji naopak, plisování bylo chybně vpředu. Tak jsme ji otočili do správné polohy, nahodil jsem sako a nechal se zvěčnit.

[Halifax] Stráž u Halifax Citadel

[Halifax] Halifax Citadel

[Halifax] Halifax Citadel

[Halifax] Halifax Citadel - jídelna mužstva

[Halifax] Halifax Citadel - v krejčovské dílně jsem si vyzkoušel uniformu

Potom jsem se poflakoval po městě, prošel jsem celou přístavní promenádu, dobře se najedl, prostě zasloužený odpočinek po 8 dnech nepřetržitého ježdění na kole, často v mizerném počasí. Další den jsem se podíval do obchodů, koupil nový lehký baťůžek jako náhradu za starý, který se už u dna rozpadal a rozevíraly se mu zipy. Hrozilo, že obsah může vypadnout a nerad bych nechal například foťák dopadnout natvrdo na dlažbu. Po poledni se rozpršelo a to byla vítaná šance vyrovnat resty a dopsat tento blog.

[Halifax] Old Town Clock je jednou z dominant města

[Halifax] Procházka po přístavní promenádě nabízí řadu zajímavých pohledů

[Halifax] Morris Street

[Halifax] Dětské hřiště s mořskou tématikou

[Halifax] Umělý pahorek je vděčnou rekvizitou pro dětské hry

[Halifax] Pomník se vztahuje k válce roku 1812, která pomohla definovat Kanadu jako stát

S Alainem jsme se shodli, že další den v Halifaxu by byl zbytečný. Vyrazíme objet jižní pobřeží pod Halifaxem. Vypadá to, že pojedeme spolu až do Digby, odkud jezdí trajekt do New Brunswicku. On pak zřejmě zamíří domů do Montrealu a já to konečně střihnu směrem k USA. Záleží však na počasí, možná ještě projedu kus New Brunswicku.

[Halifax] Smrákání v parku po dešti

Jižní pobřeží
Rozhodli jsme se prozkoumat, prý malebné, jižní pobřeží v blízkosti Halifaxu. Zkušeně jsem nás vyvedl (díky GPS navigaci) z města v silném ranním pondělním provozu. Nejprve jsme míjeli několik vnitrozemských jezer a potom už jsme byli na pobřeží a užívali si ho skoro celý den. Krajina se výrazně změnila, ze zelených porostů začaly vykukovat skály a ohromné balvany a to bylo ještě zpestřeno potůčky, mokřinami a jezírky.

[Peggys Cove] Stará rybářská vesnice vypadá od silnice nenápadně

Vyhledávanou turistickou atrakcí je malebná rybářská vesnička Peggys Cove. První dojem - všude moc lidí, turistů, na tak malé místo jich bylo požehnaně. Zejména okolí majáku je vyhledávanou lokalitou a tak tam bylo jak na Václaváku. Vesnička je malá, většina staveb okolo rybářského přístavu v dost dezolátním stavu. Ale evidentně autentická, rybáři tady žijí a denně vyjíždějí lovit na moře. Měl jsem hlad, ale do nacpané restaurace jsem raději nešel, vypadalo to na dlouhé čekání.

[Peggys Cove] Maják byl obležen turisty

[Peggys Cove] Rybářské molo

[Peggys Cove] Reliéfy "De Garthe"

Asi 2 km za Peggys Cove je památník tragické události - havárie linky 111 společnosti Swissair. Letadlo dne 2.9.1998 spadlo do moře, zahynulo 229 lidí. U památníku je mapa, odkazující na orientační body na pobřeží, podle nich je možné lokalizovat místo dopadu.

[Z od Peggys Cove] Památník havárie linky Swissair 111

V Indiana Harbour byla u pobřeží menší stodola a před ní pár dřevěných lavic, jaké bývají v kempu. A nenápadná cedule nabízející humry a mušle. Zastavil jsem se, objednal humra a počkal čtvrthodinku, než uvařili novou várku. Potom jsem dostal plastový bryndáček k zavázání za krk a dlouhý až do pasu, špulku s papírovými ručníky, misku rozpuštěného másla a krabici s macatým červeným humrem. V krabici byl nepostradatelný instrument, plastové vypichovátko, kterým se vyšťourá maso z málo přístupných míst. Celá tahle paráda za 12 $, v restauraci bych dal alespoň 30 $, ale humr by těžko mohl být tak čerstvý jako tady, kde měli oceán za zády. Humr určitě ráno ještě špacíroval po dně a po poledni už jsem se s ním krmil. Maso je skvělé, nejlepší jsou klepeta. A je s tím zábava, vydloubávat maso z nohou chce určitý cvik, já to odkoukal od ostatních lidí. Ti mi ještě nabízeli mušle, kterých si objednali příliš, ale já po zkušenostech z Mexika raději neriskuji. Mušle jsou sázkou do loterie a podle vzhledu, ani chuti laik nepozná, že je některá z nich špatná.

[Indian Harbour] Prostá prodejna humrů a mušlí - vařených i syrových

[Indian Harbour] Za dvorkem prodejny už šuměly vlnky oceánu

[Indian Harbour] Můj humr je připraven ke konzumaci

Zapovídal jsem se s Kanaďany z Manitoby a potom s Němci od Frankfurtu a najednou bylo moc hodin. Navíc jsme to s Alainem podcenili. Jemu navigace ukázala z Halifaxu do Chesteru 70 km (ve skutečnosti 115 km), údajně okolo pobřeží a tak jsme se dohodli na kempu asi 20 km za Chesterem. Bylo už dost pozdě, do smluveného kempu bych dojížděl za tmy. Zapíchl jsem to v kempu na Graves Island, pár km před Chestrem a tím pádem jsme se rozdělili. On ale stejně chtěl jet další den ke svým známým, kteří mají dům poblíž Lunenburgu. Zval mě tam, ale já odmítl.

[Graves Island] Ranní pobřeží

[Chester] Mírný vánek čeřil vlnky v přístavu

Lunenburg
Do Lunenburgu jsem měl necelých 50 km, proto jsem se v krásném slunečném počasí nikam nehnal, poflakoval se okolo pobřeží a vymetl každou vesničku. A znova musím pochválit zdejší informační centra pro turisty. V Mahone Bay jsem dostal mapu Lunenburgu, jízdní řád ferry z Digby do Sant John (New Brunswick), seznam státních a soukromých kempů na Nova Scotia. Poskytnuté informace byly fakt kvalitní. Dámy, které se přetahovaly o to, která mi co řekne, mi vybraly cestu Lunenburgem do kempu tak, aby byla co nejméně kopcovitá, doporučily mi dobrou a levnou restauraci, na mapě vyznačily supermarkety a prodejnu NSLC (pivo - víno - kořalka). Podle věku to vypadá (obvykle 60+), že jsou to dobrovolnice, které za svou práci moc peněz nedostávají, ale viditelně je hodně baví.

[Lunenburg] Centrum města

[Lunenburg] Sloupy s elektrickým vedením byly ozdobeny mořskými motivy

[Lunenburg] Kachlíčky na veřejném WC - zřejmě výtvory zdejších dětí

[Lunenburg] Tradiční fasáda z dřevěných destiček

V kempu jsem už měl lístek od Alaina, abych mu poslal maila s cílem zítřejší trasy. Jeho známí ho tam zavezli autem. Mě tady mobil funguje jenom sporadicky ve velkých městech, ale v kempu měli wifinu, která fungovala i z mého stanu.
Lunenburg vznikl jako projekt protestantů přesídlených z Evropy, zejména z Německa, Švýcarska a Francie. Město bylo napadeno dobyvateli z Bostonu, kteří valnou část zničili. Poté obyvatelé postavili 4 dřevěné pevnosti na obranu města a od té doby odolali všem nájezdům. Žádná z pevností se nezachovala, pouze děl je po Lunenburgu rozeseto několik. Město je zapsáno na seznamu UNESCO. Je ale malé, celé odpoledne mi na prohlídku bohatě stačilo. Večer jsem ještě stihnul představení zdejšího ochotnického spolku v prostorách rybářského muzea, pásmo písniček, scének a povídaní o historii města, vstupné dobrovolné.

[Lunenburg] Lodě nelze v Lunenburgu přehlédnout

[Lunenburg] Rybářské muzeum

[Lunenburg] Rybářský přístav

Cesta do kempu v Hibernia byla snadná. Vítr moc nefoukal, bylo zataženo, ale teplo a silnice se jen tak mírně vlnila zemědělskou krajinou. V Bridgewater jsem u nákupního střediska viděl vyjíždět auto s přední SPZ "CZECH MATE", odchytil jsem ho a dostalo se mi popovídání v češtině s chybami a silným přízvukem, kterou pán pochytil od české manželky. V kempu jsem stačil vyprat, potom přijel Alain a tak se nám ubytování zase zlevnilo na polovinu.

[Dayspring] Zahradní židle k prodeji

Dalším cílem byl blízký národní park Kejimkujik, ležící u stejnojmenného jezera. Silnice číslo 7 byla málo frekventovaná a tak jsem konečně splnil starý slib a udělali jsme fotky v jízdě na kolech. Alainovi to s mým foťákem ale moc nešlo, on fotí na iPhone a už ztratil fotografické návyky, měl-li vůbec nějaké. Ale asi ano, říkal mi, že absolvoval kurs digitální fotografie a doma měl výkonný kompakt Canon G1X, který už nepoužívá.

[Hibernia] Alain s plnou výbavou

[Hibernia] Alain předvádí rychlou jízdu

[Hibernia] Já jsem se nikam nehnal, aby to Alain stihl vyfotit

Národní park Kejimkujik
V parku jsme byli brzy po obědě. Zaregistrovali se, zaplatili za kemp a vstup do parku a postavili stany. Mne napadlo půjčit si kánoi, Alain nadšeně souhlasil. Nasedli jsme na kola a pěšinou pro pěší a kola dojeli k 5 km vzdálené půjčovně. Bylo to na horáka, mne to velice vyhovovalo a s kolem bez brašen jsem se ve středně těžkém terénu vyřádil. Alain se svým trekovým kolem musel jet hodně opatrně. Půjčili jsme si dvojkanoi, doklady a peníze dali do nepromokavého vaku, který byl součástí vybavení. Na lodi jsem už dlouho nejel a tak jsem Alaina nadirigoval dozadu a já šel na háček. Od břehu jsme odrazili bez potíží a pak to byla čistá paráda. V půjčovně nám poradili, ať nejezdíme na volnou vodu na jezeře, že je tam silný vítr a nadřeme se. Místo toho jsme projeli kus řeky Mersey. Voda černá jako kafe, v ní se zrcadlila hustá sytě zelená vegetace, paráda. Moc jsme si to užili.

[Kejiumkujik NP] Alain byl na kormidle

[Kejiumkujik NP] Já byl na háčku

[Kejiumkujik NP] Břehy řeky Mersey z kanoe

[Kejiumkujik NP] Řeka Mersey z kanoe

Musel jsem se smát, když jsme v kempu vařili večeře. Uvědomil jsem si, jak musí být srandovní pohled na dva dědky, kteří se přes den pachtí na kole, v noci spí v mrňavých stanech, na vařičích klohní jednoduchá jídla, hlavně aby toho bylo hodně a potom si s blaženým výrazem zapálí oheň. Říkám to Alainovi a on na to, "jasně, život je skvělý". Tak takhle to tady vedeme.

[Kejiumkujik NP] Trail pro pěší a cyklisty

[Kejiumkujik NP] Slapfoot Beach na břehu jezera Kejimkuik

Pátek třináctého o sobě dal vědět. Čekala se silná bouře a rapidní změna počasí. Bouřka začala už v noci. Stanovali jsme pod stromy, ale pršelo tak silně, že mi voda začala kapat na hlavu z větracího otvoru v tropiku stanu. To se mi ještě nikdy nestalo. V tom silném dešti jsem nemohl vylézt ze stanu a otvory zavřít, protože bych byl okamžitě durch a vodu si natáhl do stanu a spacáku. Tak jsem to nechal být, byly to jenom kapky, žádná louže se nevytvořila. Ráno nám dal déšť milosrdnou pauzu na sbalení mokrých stanů a uvaření snídaně a potom to zase začalo. Když už jsem měl promoklé rukávy, déšť přestal a já všechno rychlou jízdou usušil.

Zajel jsem si do historického Annapolis Royal, přestože se znovu rozpršelo s ještě větší intenzitou než dopoledne. Z nábřeží jsem udělal jedinou fotku, potom jsem si zvenčí prohlédl útulnou pevnost Fort Anne, ale foťák jsem v té průtrži mračen nevytáhl. Škoda, ve městě je několik opravdu hezkých historických budov a parků. Pravé vzrůšo začalo, když se lokální silnice číslo 1 napojila na highway 101. Krajnice byla úzká a bylo na ní skoro 10 cm vody. Silný provoz, na dlouhém mostě s minimální krajnicí stálo alespoň 20 cm vody a tak mne předjíždějící auta omyla od hlavy až k patě. Navíc se mraky válely až na zemi, setmělo se jako při soumraku. Svítil jsem dopředu i dozadu a byl jsem rád, že jsem bez úhony dorazil do Digby.

[Digby] Ani jízda v celodenním dešti mi dobrou náladu nezkazí

[Digby] V kempu měli překvapivě přístřešky a tak jsem se mohl trochu usušit

Jsme klikaři, v kempu měli několik krytých přístřešků, kam se těsně vešel můj malý stan. Alain měl se stanem trochu problém, ale nakonec ho tam taky nějak vecpal. Při celodenní jízdě v dešti se celé tělo zapaří, nějaká vlhkost jde zvenku a něco si člověk vyrobí zevnitř. Je to jako Prieznitzův obklad na celé tělo a tak to musí být zdravé. Má to jedinou nevýhodu, obvykle se přitom do pozadí zahryzne vlk. Naštěstí jsem ho vyhnal vazelínou aplikovanou po horké sprše.

Sbohem Nova Scotia
Vstávali jsme v 5:30, abychom stihli uvařit snídani a v sedm hodin odjet do 4 km vzdáleného přístavu. Loď odjížděla v 8 hodin, bez problémů jsme se nalodili a při odplutí pozorovali, jak nám pobřeží Nova Scotia mizí v dálce. K tomu nás obveselovalo hejno delfínů, provádějící svá alotria poblíž lodi.

[Digby] Ranní pohled na centrum Digby

[Digby] Loď už čeká v přístavu

[Poblíž Digby] Jeden z mnoha vodopádů, které jsme na lodi míjeli