Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Do města neřesti

Zion NP, Springdale, Virgin, La Verkin, Hurricane, Washington, St. George, Santa Clara, Shivwits, Beaver Dam Jar, Littlefield, Mesquite, Glendale, Ute, křižovatka I15 a Hwy 93, po 604 do Las Vegas

Směr Las Vegas

Zion jsem opustil s těžkým srdcem. Počasí pěkné, nepršelo a okolní hory nádherné. Ale vzhledem k mým botám už mi žádný přijatelně těžký trail nezůstal. Také kvůli tomu, že jich několik bylo zavřeno kvůli sesuvům půdy. A abych si projel Scenic Drive na kole, když jsem ho včera absolvoval shuttlem, mi přišlo zbytečné. Závažným důvodem bylo i to, že jsem chtěl do LV dorazit pokud možno v pondělí. Přes týden se dá sehnat kvalitní a levné ubytování v kasinech, od pátku do neděle jsou ceny několikanásobně vyšší. To se mi posléze potvrdilo - za páteční noc jsem zaplatil skoro stejně jako za 4 noci od pondělí do čtvrtka.

Springdale: Rozloučení se Zion NP

Springdale: Dům s výhledem

Alespoň jsem sledoval vzdalující se hory v zrcátkách a občas se zastavil a pokochal výhledem. Do Virgin jsem to znal, ale potom směrem k Hurricane jsem měl okno díky večerní bouřce. Prohlédl jsem si srandovní stavby u Trading Post, kde prodávali hlavně suvenýry vyrobené místními indiány.

Virgin: Trading Post

Virgin: Srandovní tématické stavby u Trading Post

Virgin: Kaktusy

Na poutači u silnice jsem si přečetl, že za kopcem Hurricane Mesa se ukrývá rozsáhlá soukromá testovací oblast, zaměřená na extrémní pozemní rychlosti a jejich brždění. Také testovali katapultovací systémy vojenských stíhaček a podobné lahůdky. Předevčírem jsem o něčem takovém neměl ani tušení. Pouze ostrá střelba byla tehdy slyšet a doprovázela údery hromu.

Virgin: Hurricane Mesa - za kopcem se skrývá rozsáhlá soukromá testovací oblast - katapultáž, extrémní pozemní rychlosti a jiné speciality

Virgin: Hurricane Mesa - za kopcem se skrývá rozsáhlá soukromá testovací oblast - tento obrázek byl na poutači u silnice, žádná špionáž

Roztahané město Hurricane jsem projel a na konci našel již zmíněný RV park, kam jsem předevčírem odmítl jet. Měl jsem už slušný hlad, příležitostí bylo spousta, ale já tušil, že se mi do cesty připlete nějaký velký Wallmart (velké jsou všechny). A tak se i stalo. Trůnil na docela nepravděpodobném místě více než 5 km za městem. Dal jsem si jejich menu 1 + 2 - 1 porce masa a 2 přílohy - tentokrát kuře na pomerančích, bramborovou kaši a salát Coleslaw. Stojí 5 dolarů a prodavačky tam vždy nacpou neskutečné množství masa. Kdybych to kupoval separátně na váhu, což jsem v začátcích dělal, stálo by to o 2 až 3 dolary více.

Hurricane: Velmi vlastenecký obchod s ojetinami

Beze spěchu jsem dojel do St. George. To je regionální centrum s úhledným centrem plným historických budov (starších než 100 roků), lemované krvavě červenými skalami.

Srdéčko patriota opět zaplesalo

Zlobil mne můj letitý plynový vařič památeční značky VAR 2. Jednak zřejmě ucházel butan, byl v brašně s vařičem cítit. Výkonnost vařiče výrazně poklesla, uvařit litr a čtvrt vody mi ráno trvalo více než 15 minut. Našel jsem obchod se zbraněmi a střelivem, kde měli 6 typů slušně vypadajících kempingových vařičů. Když už, tak už, chtěl jsem vařič s integrovaným piezoelektrickým zapalováním. Měli 2 typy - ten levnější si prý kupují mladí skauti, řekla mi prodavačka, asi moc nevydrží.

Šel jsem po kvalitě, u takovýchto důležitých věcí nemá smysl šetřit, a koupil americký Jetboil Mightymoo. Návod a bezpečnostní pokyny byly ve dvanácti jazycích a mezi nimi bezchybná čeština i se všemi potřebnými nabodeníčky (tj. háčky, čárkami a kroužky). Buď u firmy dělá nějaký český specialista, nebo je pro firmu Česko tak velký trh, že se jim český návod vyplatí. Ať tak či onak, nenechte si nabulíkovat, že my Češi jsme bůhvíjaká ořezávátka.

St. George: Americký vařič Jetboil Mightymoo - návod a pokyny ve 12 jazycích - bezchybná čeština nechyběla - potom že Češi nejsou světoví

St. George

Kousek od skupiny velkých obchodů (tady tomu říkají plaza) byl RV park. Dívčina v recepci mi řekla, že stany už nevedou. Ale že jsem to já na tom kole z dalekého Česka, že se zeptá majitele. Za 25 dolarů jsem postavil stan na místě, označeném postaru ještě jako "tent area". Okolo ní stála 2 velká RV (takové ty skoro autobusy). Jejich obyvatele, mé vrstevníky, stanování docela rozhodilo. Byli zvyklí používat oba stoly s lavicemi, ale já si jeden zabral. Mezi námi, stejně seděli na svých plátěných křesílkách a na stole měli jenom vařič s grilem, který mi nijak nevadil. Ale přece jen, nové pořádky nám starochům nesvědčí.

Popovídali jsme si, nakonec jsem tam byl nejstarší. Uklidnil jsem je, že hned ráno odjedu, akorát večer budu psát na počítači a to oni budou stejně čučet na nějakou soap operu v bedně. Rance jsem nechal v kempu a odjel do 5 km vzdáleného centra. Tam jsem poznal, že jsem s kempem udělal chybu. Chystala se páteční oslava s trhem a dvěma koncertními pódii, na jednom pop a na druhém jazz. Měl jsem se ubytovat v nějakém motelu ve městě, byla jich tam fůra.

St. George: Soudní budova v historickém centru

St. George: Pohled z centra na okolní kopce

St. George: Barevný poník -socha

St. George: Tabernacle - zdejší mormonské centrum

Město příjemné, čisté, několik ulic kvůli oslavě uzavřených. Potkal jsem 2 policajty na kole. Čekali jsme na červenou a ten mladší vydržel na kole balancovat celých pět minut, aniž by se dotknul nohou země. Pochválil jsem ho a on se hrdě zapýřil, ale radost měl převelikou. Jeho kolega dělal, že ho takové mladistvé výstřelky nezajímají. Také byl alespoň o šest měsíců starší, než jeho kolega a tam už se dá takový postoj pochopit.

St. George: Historický obchod podle amerických měřítek historie

Nejvíce mne nadchly prostory mezi kostelem a muzeem hraček. Vodotrysk, kterým probíhaly děti a potom strouha s čerstvou vodou, ve které se děti s potěšením ráchaly. Rodiče seděli u stolečků okolo, usrkávali kafe z papírových kelímků a vedli řeči. Vyfotil jsem děti ve vodotrysku, vzal si od jejich matky mailovou adresu a fotky jí poslal. Měla radost.

St. George: V centru je strouha, kde se ráchají děti

St. George: Můj malý kamarád probíhá vodotryskem - fotku jsem poslal jeho mamince a byla nadšená

St. George: Bratr se sestrou

Kemp byl necelých 100 metrů od dálnice, před ní byla velmi frekventovaná silnice ještě blíže kempu. Usnul jsem v tom hluku dobře, ale po třetí hodině mne to vzbudilo. Standardní postup, špunty do uší, samozřejmě zabral. Pouze mé překvapení, když jsem ráno rozepnul zip stanu a zjistil, že utěšeně prší, bylo nelíčené. Díky špuntům jsem déšť neslyšel.

St. George: Domy na kopci

St. George: Slavný mormonský kostel

Žádná tragédie, za hodinu pršet přestalo. Zabalil jsem vlhký stan, obalil několika igelitovými taškami, aby mi ve spacákové brašně nevykvasil (kecám, aby mi nenavlhl spacák a karimatka) a s důvěrou vyrazil. Na Google mapách jsem našel docela komplikovanou cestu do Vegas, která se jako čert kříži vyhýbala interstate I15.

Santa Clara: Dům mormonského pionýra a přítele Indiánů Jacoba Hamlina

Santa Clara: Poutač před farmou

Nejprve jsem podle navigace objel St. George pod červenými útesy stylem vzhůru dolů. Přišlo mi to zbytečné, kdybych to projel městem, jel bych více méně po rovině. Nevím, kdo ty (cyklistické) algoritmy pro Garmin mapy vymýšlel. Ověřil jsem, že jsou skoro vždy pitomé. Příští den jsem na dálnici zadal směrování se zákazem dálnic. Místo aby mne to vyvedlo nejbližší 5 míle vzdálenou odbočkou ven z dálnice, hnalo mne to 20 mil zpátky po dálnici v protisměru a teprve potom trasa vypadla na běžnou silnici. Samozřejmě, byl to jen pokus vyvolaný nudou na dálnici, určitě bych podle toho nejel.

Potom jsem projel příjemným a úpravným městečkem Santa Clara. Krajina zhrubla a zošklivěla, byl jsem v severovýchodním cípu pouště Mojave, která zasahuje do Utahu. Toto nevlídné a nehostinné území tvoří indiánskou rezervaci kmene Shivwits Paiute. No nevím, já bych o takový nehostinný kus země ani moc nestál. Ale indiáni vědí své a musíme je tedy respektovat.

Shivwits: Začátek indiánské rezervace

Old highway 91, po které jsem to brousil, začala stoupat a k tomu se přidal drobný déšť. Na ten se nachytat nedám, po půlhodnině bych byl durch. Pláštěnka, neoprenové rukavice a nic se nedělo. Sjezd ze sedla vedl přes Joshua Tree National Natural Landmark. Stromy byly vidět okolo silnice a donutil jsem se v dešti vyfotit alespoň jeden z nich.

J od Shivwits: V kopcích

S od Beaver Dam Jar: Joshua Tree National Natural Landmark

Zase ty drátky z pneumatik

Vrátil jsem se na silnice ke kolu, rutinně omakal pláště a hle, zadní kolo bylo měkké. V silném dešti a se ztuhlýma rukama se mi to opravovat nechtělo, ale čtó naděljáješ továryšč. Nádo sdělať a nepodělať.

S od Beaver Dam Jar: Měním píchlou duši v hustém dešti

Ano, stal jsem se atrakcí. Za těch dvacet minut, co mi to trvalo, u mne zastavilo 5 aut (to byl veškerý provoz, jedno auto projelo bez zastavení). Dvě auta mne chtěla nekompromisně naložit a odvézt do bezpečí, podle jejich názoru. Říkal jsem jim: "Neblbněte, jenom tady fixnu flat a jedu dál. Nikomu nic nehrozí. A že silně leje? Pánové, lidská kůže je nepromokavá, to byste měli vědět." Hele, měli ze mne fakt radost.

Dobří byli také 2 angličtí motorkáři, kteří se zastavili na pokec. Jinak nevím, jak by mi mohli pomoci. Ukázal jsem jim alespoň, jak se natahuje plášť na ráfek holou rukou bez montpák a to zcela proti pravidlům, posledním přetažením v okolí ventilku. Fígl je ve stažení pláště do středu ráfku a tím se vše usnadní. Od motorkářů jsem se dozvěděl, že včera v Grand Canyon napadl sníh. Tak třeba si nakonec místo trekových bot koupím lyže. Člověk holt musí být flexibilní.

S od Beaver Dam Jar: Se změnou státu (z Utahu na Arizonu) se změnil také povrch a kvalita silnice

Potom následoval sjezd o 800 výškových metrů na třiceti kilometrech, prostě havaj. Musel jsem se umravňovat abych nebláznil a jel na namoklé silnici přiměřenou rychlostí. Přezpíval jsem většinu svého repertoáru a rozloučil se s Utahem. Se změnou státu přišla i změna povrchu silnice, bohužel k horšímu. Dojel jsem k Beaver Dam Jar, to už asi bylo v Nevadě, nikdo to na silnici neinzeroval. Dva malé obchody, všude plno viditelného chlastu, ale žádné jídlo neměli. Místo toho většina lidí stírala losy místní loterie a když nic nevyhráli, což je, jak víme pravidlem, šli si koupit další los. Svatá prostoto, už se nedivím, že tu rezervaci chtějí i když je jim k ničemu.

Littlefield: Nájezd na interstate I15, zákaz vjezdu na kole zmizel, pouze pěšky se nesmí

Při opravě píchlé duše u mne také zastavil cyklista v autě. Ptal jsem se ho na cestu do Vegas. "Jeď po interstate, jiná cesta není a tudíž je to legální". Nesměle jsem špitnul, že jsem našel takovou prodíračku kličkovačku, která se interstate vyhýbá. "Vykašli se na to, dej to po I15" bylo konečné stanovisko. Přišlo mi, že ví o čem mluví. Potvrdilo se to hned před Littlefieldem. Nájezd na interstate má obvykle dvě zákazové značky - zákaz kol a zákaz pěšáků. Tady zákaz kol chyběl.

Mesquite

Přesto jsem na dálnici nejel a do Mesquite pokračoval po staré devadesát jedničce. Pršelo, přestalo, zase pršelo, jako u blbejch. Mesquite je velké město, ale přesto jsem neomylně zastavil 200 metrů od RV parku, což jsem nevěděl, dokud se jsem ho nevyhledal na GPS. Srdečná a kompetentní majitelka mi sdělila neblahou novinu, že místa pro stany nevedou. A ujistila mne, že odsud až do Las Vegas žádé stanování nenajdu s výjimkou rekreační oblast okolo Lake Mead, což je ovšem trochu z ruky.

Poptal jsem se na ceny motelů v Mesquite. "Je to blbý, sobota, sváteční víkend, všude jsou nejvyšší ceny. Hele, zkus to v kasínu za dálnicí, tam by mohli mít nejnižší ceny ve městě". Zkusil jsem to ještě přes booking a hotels na mém telefonu, ale pod 130 dolarů na noc to nebylo. Pršelo, hnusno, jel jsem do kasína. Cena s daní 88 dolarů a byl jsem skoro poslední, zbývalo jim 10 pokojů. Alespoň mi vyštrachali pokoj v přízemí, kam jsem pohodlně zajel i s naloženým kolem.

Mesquite: Před kasinem

Mesquite: Znak Harleje na zadním skle auta

Mesquite: Herní automaty byly dokonce i v supermarketu Smiths

Když utrácet, tak pořádně, řekl jsem si a šel se najíst do bufetu (all you can eat, aneb sežer co se do tebe vejde) v kasínu za 18 dolarů. Sobotní bufet byl sice nejdražší, ale také nejlépe zásobený. Takže, představte si, představte si, co jsem měl dnes k večeři (jak zpíval Jirka Šlitr). Nejprve jsem se půlhodinu zaobíral humry. Ono to přece jen nějakou dobu trvá, než člověk vyšťourá to bílé sladoučké maso.

Pak tam zahučely 2 steaky medium rare - pozor, znalci vědí, žádné přílohy. Vydýchal jsem to a dal rybku. Potom spare ribs - vepřová žebírka. To už začalo být tam dole v podpalubí trochu těsno. Uviděl jsem nakrájené melouny, manga, ananasy a krvavě rudé čerstvé zahradní jahody. Naložil jsem na talíř, přihodil naběračku šlehačky a vše poctivě zbaštil. Lákaly mne ještě slaďouři, které si normálně odříkám, ale když je to v ceně, však víte. Ale už jsem na ně neměl. Kousek cheescaku a domů. Ano, přežil jsem tu žranici ve zdraví. A ještě jsem byl natolik při smyslech, že jsem si zarezervoval bydlení v LV.

100 km po dálnici, nuda, nuda, šeď, šeď

Zahejbali mi tady s časem, probudil jsem se v devět a bylo osm. Ještě že nemanipulují taky s gravitací, oddechl jsem si. Hotelový pokoj osazen protipožárními hlásiči, vaření čaje, kávy a polévky nepřipadalo v úvahu. Najedl jsem se v přilehlém Taco Bell, mém oblíbeném mexickém fast foodu. Buritos mají skvělá.

A pak jsem jel a jel a jel, šlapal do kopce a vezl se z kopce, vítr mi spíš pomáhal, než aby mne brzdil, ale přesto to byla otrava. Mojavská poušť nemá žádný šarm, není na co koukat. Člověk je už tak založen, že mu z nudy vyhládne. Sjel jsem do Glendale, u pumpy si dal utahaný hot dog, jehož nevábnou chuť jsem přebil záplavou hořčice. Asi 500 metrů od pumpy se něco dělo - muzika, koně, spousta aut.

Glendale: Pohled na arénu

Glendale: Aréna "býčích zápasů"

Glendale: Kovboj, který naháněl býky do ohrady

I kdyby mne někdo řetězem ke sloupu přivázal, nepomohlo by to. Já tam prostě musel. Všude samí mexikáni, bryskná mexická dechovka, lili do sebe cervezu, tak jsem vyhrabal svojí vetchou španělštinu. "Hola amigos", můžu si tady udělat pár fotek. "No problema hombre", odvětil mi jakýsi šéfík, vylez si támhle na tu konstrukci, tam na to líp uvidíš.

Glendale: Jezdci byli svátečně oblečeni a zdobené sombrero samozřejmě nemohlo chybět

Glendale: Není to snadné chytit býka za ocas v prudké jízdě

Glendale: Tentokrát býček vyhrál

A už jsem čuměl. Podstata byla v tom, za jízdy chytit býčka za ocas a povalit ho na zem. Humánní, ale náročný úkol, řada z jezdců v tom fofru ani na ocas nedosáhla a ti co pevně drželi, měli stejně pořád problém rozjetého býčka zastavit. Nicméně všichni se skvěle bavili, svátečně oblečení jezdci sázeli paklíky přes týden těžce vydřených dolarů na svůj úspěch.

Glendale: Správně chycený ocas, teď už jenom býčka povalit na zem

Glendale: Další záchyt ocasu s protitahem

Glendale: Po tomto zákroku se býček poroučel na zem

Glendale: Chycený býk

Co jsem si cenil nejvíce - bylo to autentické a pouze pro místní. Jediný cizorodý činitel jsem byl já a to díky tomu, že jedu na kole. Ostatní lidé cestující v autech sice od pumpy pokukovali, ale nikdo z nich se neodvážil přijet se podívat.

Glendale: Zde se to nepovedlo

Glendale: První fáze - start z boxu

Glendale: Druhá fáze - natáhnout se a nahmátnout ocas

Glendale: Třetí fáze - úspěšné chycení ocasu

Glendale: Čtvrtá fáze - snaha býka zabrzdit

Glendale: Pátá fáze - ta se nepovedla, býk ještě neleží na zemi

Glendale: Někdy to s jezdci pořádně zamávalo

Glendale: Býček se nedal, ale nakonec stejně podlehl

Glendale: Někteří býci kladli statečný odpor

Glendale: Soustředění jezdců vedlo k někdy srandovním grimasám

Kratochvíle místní hispánské komunity - chytání býčků za ocas

Dobře strávených 90 minut mi pomohlo překonat protivnou pouštní jednotvárnost. Chtěl jsem vám to nějak přiblížit, ale jak udělat zajímavou fotku zcela nezajímavé krajiny. Na to musí být mistr Soudek (neplést se Saudkem) a to po mně nechtějte.

Ute: Na I15 nebylo nic zajímavé a tak byl vjezd do indiánské rezervace alespoň malým vytržením

S ubytováním to bude švarc

Navigace znala pouze nějaký Loves RV Park, moc jsem tomu nevěřil. V Crystal jsem se ptal indiánů v obchodě, jak je to daleko do kempu u Lake Mead. Přes dvacet mil, to bych za světla nedal.

Ute: Okolní poušť - nic ke koukání

Zase na divoko

Při dojezdu ke křižovatce I15 se silnicí 93 jsem preventivně vyhlížel místa na spaní. Bylo to ložený, žádný plot, mohl jsem stanovat minimálně kilometr od dálnice. Dojel jsem na křižovatku k pumpě. Zjistil, že údajný RV park je storage pro RV a čluny, takže nic. Zaplácl jsem se pizou a objel rozsáhlé stanoviště kamionů, jestli by to někde nebylo na postavení stanu. Nakonec jsem se vrátil asi 3 km zpět po vedlejší silnici, zalezl hluboko do pouště a tam za nastávající noci postavil stan.

Křižovatka I15 a Hwy 93: Za soumraku jsem si vybral místo na spaní v poušti

Křižovatka I15 a Hwy 93: Světla vpravo je šňůra aut chvátající v neděli po dálnici do Las Vegas

Las Vegas Boulevard

Ráno jsem vstal za svítání, zabalil a odjel k benzínce. Tam jsem vykonal veškeré životní potřeby, najedl se a nad kýblem kafe jsem se připravoval na krátkou, 40 km dlouhou, cestu do města. Dálnici jsem vynechal a místo ní jel po souběžné silnici 604. Ta již byla označena jako Las Vegas Blvd, takže jsem celou cestu jel po stejné ulici a nepotřeboval jsem podporu navigace.

Silnice 604: Las Vegas v pozadí

Přijížděl jsem ze severu, okolo závodního okruhu Las Vegas Motor Speedway, kde právě trénovali rychlou jízdu policisté. Můžete si pronajmout Ferari, Lamborginy či podobné žihadlo a na okruhu se projet. To není nic, o co bych stál. Potom jsem míjel Nellisovu leteckou základnu, raději jsem nefotil, i když tam nebyl žádný zákaz. Ono stejně nic moc vidět nebylo.

Las Vegas: Závodní okruh Las Vegas Motor Speedway - právě tam trénovali policisté

Jak jsem se nořil do města, přibývalo bezdomovců a pochybných existencí vůbec. Projel jsem downtown a už se na začátku Stripu objevil Circus Circus, kde jsem měl rezervováno ubytování. Check-in od 15 hodin, bylo 11:30. Kolo jsem zamknul k zábradlí a šel to zkusit. Bez problémů mne hned ubytovali a dokonce mi dali pokoj v přízemí, kam jsem mohl pohodlně zajet s kolem. Super.

Najdi pět rozdílů

Na mém toulání mne hodně baví změny prostředí. Někdy jsou docela markantní, takže vám určitě nebude dělat problém najít alespoň pět rozdílů mezi ranním ubytováním a ubytováním v poledne.

Křižovatka I15 a Hwy 93: Ráno jsem vstával ještě za šera

Las Vegas: Můj pokoj v kasinu Circus Circus

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína