Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Do národního parku Grand Canyon

Las Vegas, Boulder City, Hoover Dam, odbočka na Willow Beach, Kingman, Valentine, Peach Springs, Seligman, Ash Fork, Williams, Valle, Grand Canyon Village

Odjezd z rekreace v Las Vegas

Vegas jsem si užil dokonale. Prohlédl všechna kasina, která mne zajímala, navštívil tři prvotřídní představení a každý večer si nacpal nácek v jiném bufetu. Plnou cenu jsem neplatil. Na stripu je několik míst, která nabízejí jednak zlevněné lístky na zdejší show a také akční ceny bufetů. Samozřejmě, že na žádané show, kde je velká poptávka, žádnou slevu nedostanete. Ale do restaurací a bufetů jsou slevy k mání nepřetržitě. Při troše snahy se dostanete na 22 dolarů s dani za prvotřídní bufet (nealkoholické nápoje v ceně).

Hlavní problém v bufetech (nacpi se vším na co stačíš) je nepodlehnout sladkostem. To se mi nepodařilo v domovském bufetu v Cirkus Cirkus a tam jsem se tak přejedl, že jsem musel investovat do několika panáků, abych to vstřebal. Kulturní člověk nejí sladkosti, ale cpe se steaky, žebírky, seafood, mušlemi, raritními sýry a ovocem. Žádné sladké nápoje, ty rovněž zasytí. Místo toho jenom americké kafe. Ale když si jdete pro přiměřeně propečený roastbeef (trochu krvavý v jádru) po páté a k tomu si místo přílohy naberete misku zavařených brusinek, kuchaři ví, že jste znalec a nabízí vám ty nejlepší kousky.

Ráno po deváté jsem se odhlásil a vyjel směr Grand Canyon. Je až neuvěřitelné, jak snadné to bylo. Většinu cesty z LV jsem jel po pruhu vyhrazeném pro autobusy a cyklisty. Zde se smí odbočovat na červenou doprava (samozřejmě musíte dát přednost, ale dopravu to výrazně zrychluje). V autobusových pruzích je výjimka, kdo odbočuje doprava, musí dát přednost busům a cyklistům. Na dvaceti kilometrové jízdě z LV mne neminul jediný bus zdejší MHD. Měl jsem jízdní pruh pro sebe, všichni to bez výjimky akceptovali a já se cítil jako king. Až na to, že mi silný protivítr tu královskou korunu trochu načechrával.

Bez dálnice to nejde

V Henderson jsem se už nemohl vyhnout jízdě po I15. Naštěstí jenom pár kilometrů a potom jsem pokračoval po silnici 93, která však byla od freeway k nerozeznání. Ale je to vlastně skvělé, krajnice široká více než metr izoluje cyklistu od okolní dopravy.

Musel jsem někde doplnit zásoby, v LV jsem se tím nezabýval. V Boulder City, městě postaveném pro budovatele Hooverovy přehrady, jsem na mé GPS nenašel žádný supermarket. Ale menší Albertsons tam byl. Nacpal jsem se sushi, koupil 5 bagels "everything", čtvrt kila sýra, řecké neošizené jogurty a pár rajčat. S tím vydržím alespoň 2 dny bez vaření (přesně mi to vyšlo). K těm bagels - chleba stojí za starou bačkoru, bagels mají evropskou chuť. Prodává se spousta druhů (plain, cranberry, blueberry, seed a tak dále), ale everything jsou sypaná směsí semínek a to je můj favorit.

Hoover Dam

Z Boulder City se sjíždělo dolů k Lake Mead. Obrázek by vás nepotěšil, vyfotografovat se to ze silnice nedalo. Další atrakcí byla Hoover Dam, přehrada postavená v letech 1931 až 1935 v rámci New Deal za Velké hospodářské krize. Pamatoval jsem si, že zhruba před dvaceti lety, byla přehrada viděl ze silnice a že to byl docela prudký sjezd (ale ruku do ohně bych za to nedal, tenkrát jsme jeli autem).

Boulder City: Hoover Dam Lodge

Hoover Dam: Pohled na přehradu z O Callaghan and Tillman Memorial Bridge

Každopádně dneska je to jinak. Silnice 93 sice vede přes úchvatný Mike O Callaghan, Pat Tillman Memorial Bridge, ale přehradu z něj neuvidíte. To jsem nějak pochopil a sjel na silnici vedoucí k přehradě. Po třech km byla bezpečnostní kontrola, stavěli většinu aut, ale mne odmávli ať jedu dál. A to jsem se snažil tvářit se zarputile. Asi mne herecké nadání minulo.

Hoover Dam: Silnice vedoucí k přehradní hrázi

Využil jsem hned první možnost jak vidět přehradu a šel se projít po Memorial Bridge. Dobrý, ale to mi nestačilo, ještě jsem se musel projet po přehradní hrázi. Všude okolo parkoviště pro auta za 10 USD. Kolo jsem opřel o patník a šel fotit most. Hned se u mne zjevil ranger. "Tvý kolo příliš připomíná motorku, tady fakt stát nemůžeš". Ale netlačil na pilu, nechal mne, abych si vyfotil všechno co jsem chtěl.

Hoover Dam: Mike O Callaghan, Pat Tillman Memorial Bridge - vede po něm silnice 93

Hoover Dam: Přehrada

Vrátil jsem se stejnou cestou na Hwy 93, jiná možnost nebyla. Makal jsem do kopců proti silnému větru. Věděl jsem, že jediný dosažitelný kemp je Willow Creek u jezera Mohave. V podvečer jsem ho ze silnice viděl. Znamenalo to 300 výškových metrů dolů a 10 km po prašné cestě. K tomu 20 USD za kemp.

10 km V od Hoover Dam: Silnice 93 se zařezávala do hor

Poblíž odbočky na Willow Beach: Kemp byl u jezera v údolí

Na to vám z vysoka abstrouhnu, rozhodl jsem se. Jediná potíž, neměl jsem vodu. Proto jsem sjel alespoň k přístupové ranger station a řekl si o vodu. Tu jsem dostal, ale mladý ranger se mne ptal, kde chci dneska spát. Samozřejmě v Kingman, řekl jsem mu, bez ohledu na to, že to bylo přes 90 km.

Srandičky, srandičky, ale spaní byl problém

Bylo půl šesté večer, slunce zapadalo v 18:10. Moc času mi nezbývalo. Silnice v horách, všude okolo svodidla, takže se nedalo zajet k nějakým nadějným pláckům na spaní, i kdyby snad nějaké byly. Já tyto situace miluju. Prostě vím, že nakonec půjdu do takových kompromisů, že se někde ve stanu vyspím. A povedlo se to i tentokrát. Vyjel jsem do sedla, svodidla na chvíli zmizela. Našel jsem svažitý kamenitý plácek trochu odkloněný skálou od silnice. Silný vítr ztěžoval postavení stanu, ale s překvapením jsem zjistil, že se mezi kameny dá stanový kolík zapíchnout.

3 km V od odbočky na Willow Beach: S potížemi jsem našel místo na spaní na kamenitém svahu

Skvělé jídlo v LV zapomenuto. Dvě bagels, sýr, rajče a byl jsem schopen jít spát. A spal na těch pichlavých šutrech jako mimino, veškerý spánkový deficit z LV jsem tímto smazal.

V půl sedmé mne probudilo světlo a vítr síly vichřice. Kafe ani ovesnou kaši jsem uvařit nemohl. Dal jsem si jeden bagel, samozřejmě sýrec, zapil aqua pura. Kolo jsem s námahou vytlačil k silnici a tam seznal, že mám ten silný vítr téměř přesně v zádech.

The Last Stop in Arizona: Výzdoba fasády obchodu

Po 16 km jsem narazil na Arizona Last Stop. Poslední obchod v Arizoně směrem do Nevady. Nabízeli mi tam střelbu z kulometu, ale já pílil zastřílet si jinak. Tu baštu sice střežil John Wayne, ale zrovna nedával pozor a tak jsem pronikl.

The Last Stop in Arizona: Půjčit si kulomet a zastřílet si? Žádný problém.

The Last Stop in Arizona: Záchod střežil John Wayne, ale proklouzl jsem mu

Od Last Stop přišla silnice o krajnici. Vítr sice duněl do zad, ale já si to nemohl vychutnat, protože jsem musel jet čáru (myslím tu úzkou bílou čáru vpravo, nikoliv žlutou čáru uprostřed silnice). Ale i tak jsem musel pořád sledovat cvrkot v zrcátkách. Přestože to byla jednosměrná silnice se dvěma jízdními pruhy, často jsem musel preventivně vypadnout na nezpevněnou krajnici.

Poblíž Dolan Springs: Žádná civilizace kromě silnice a několika opuštěných domů

Poblíž Dolan Springs: Mladý kaktus

Práce nepočká

Před příjezdem do Kingman jsem přejel sedlo ve výší 1150 metrů a město jsem viděl jako na dlani. Ve sjezdu byla několikakilometrová fronta směrem k I40. Všechny jsem samozřejmě předjel po krajnici, ale stále jsem měl dost času vnímat okolí. Zaznamenal jsem šoufl motel za 30 dolarů za noc. To dám v KOA camping, kam jsem mířil, za noc ve stanu. Nebylo to tak hrozné, jak to vypadalo zvenku a tak jsem to tady zapíchl. Alespoň dopíšu blog.

Kdo má lepší zuby

Jestli jste četli anglického Švejka, tedy knihu Patricka Ryana "Jak jsem vyhrál válku", určitě si vzpomenete na to, jak čerstvě narukovaný civilista s vojákem z povolání řeší, kdo má lepší umělý chrup. Nakonec jím házeli o ostění krbu tak dlouho, až žádný chrup nevydržel. To se mi sice nestalo, ale na chrup jsem byl také dotázán. Paní moteliérce jsem zaplatil a před odchodem z office jsem kontroloval, zda mám kartu a ID (zásadně dávám řidičák, nikdy pas). Paní mi říkala, že mi všechno dala. "Já vím, ale musím to stejně zkontrolovat. To víš, hlava už to nebere.", řekl jsem jí. Ona na to, že to zná a má podobné problémy. Zeptal jsem se na věk, bylo já 56. Ona na můj věk. Potom se sice trochu pýřila, ale ptala se, zda mám pořád svoje zuby. Povídám jí "Jasně, ale jsou to už druhý. O ty první jsem přišel v šesti letech".

Route 66

Z Kingman vede na východ kromě Interstate 40, kam se na kole může, také historická silnice 66. Ta byla dokončena v roce 1926 a vedla ze Santa Monica (předměstí Los Angeles) do Chicaga. Projektanti silnice to nebrali "na přímáka", ale snažili se propojit stovky místních společenství přes osm amerických států. Nesmrtelnost jí zajistil John Steinbeck ve své knize z hospodářské krize Hrozny hněvu. Tam ji nazval matkou všech cest ("Mother Road"). S výstavbou dálniční sítě (zejména interstate I40) se postupně význam této ikonické silnice snižoval.

Kingman: Mapa US 66 - nástěnná malba

Jak to dopadlo si můžete snadno představit. V dříve kvetoucích vesničkách, kde se byznysu dařilo jenom díky silnici, vše uvadlo a nezbylo nic. Až Angel Delagadillo, holič, který vyrostl v sousedství Route 66 pochopil, že se jedná o zajímavou historii. Založil nevýdělečnou společnost a ta se stará o popularizaci. Díky němu jsem si i já řekl, že se po této silnici rozhodně musím projet.

Valle Vista: Silniční značení historické US 66

Valle Vista: Skála ve tvaru želvy podle mého názoru, nikdo jiný ho nesdílel

A rozhodnutí to bylo sakra těžký. Ráno foukal silný a jako břitva studený vítr přímo do čenichu. Kdybych zatočil na I40, kam jsem na kole směl, měl bych ho z 8 hodin a tlačil by mne dopředu. Uklidnil mne pohled na mapu. US 66 se po 30 km stočila doprava a tam by mi měl vítr pomáhat. Nevím, kde se to zadrhlo, ale po zabočení do údolí, což byl obrat o 60 stupňů doprava, mi foukalo stále do čenichu. Chtěl jsem to reklamovat, zavolat jim tam nahoru, že to popletli. Ale marná sláva, nebyl signál, ATaT se nechytala a tak jsem musel celý den vzdorovat silnému a studenému protivětru.

Hackberry: Upoutávka na General Store

Historické představy

Ameriku i její obyvatele mám rád, ale jejich přístup k historii a jejímu uchování tak úplně nesdílím. Okolo Route 66 se to projevuje v silně vyhraněné podobě. Původní obchody, pumpy a restaurace (což je vlastně totéž), se snaží navršit co nejvíce starých věcí. Auta, stojany pump, pračky, záchody - prostě co je dostatečně pokryto rzí je tím správným artefaktem. Měl jsem strach, aby do inventáře nezahrnuli i mé kolo a tak jsem raději parkoval s odstupem.

Hackberry: Výzdoba historického, ani ne sto let starého, General Store

Hackberry: Výzdoba historického General Store - když je to rezavé, je to starožitnost

Peach Springs

Celý den jsem se protlačoval hustým větrem a nenadával, neboť vím, že to nemá smysl. Přiblížil se večer a otázka, kam uložit unavený organismus. V srdci rezervace indiánů Hualapai, byl obchod. Dal jsem si dva kousky mimořádně nechutné pizy a říkal si, že tohle fakt nemůže chutnat ani First Nations. Vedle silnice byla Hualapai Lodge. V tomto otvoru (neznám zdvořilejší výraz pro díru), chtěli nenasytní indiáni 185 dolarů za noc.

Nicméně mi sdělili, že deset minut jízdy autem je camping u Grand Canyon Caverns. Byla už taková zima umocněná větrem, že jsem natáhl návleky na nohy a vzal si neoprénové prstové rukavice. Jel jsem nejdříve 8 km do kopce, potom dalších asi 8 km více méně po rovině. Bylo 18 hodin a za půl hodiny bude úplná tma. Na GPS jsem viděl, že kemping u Caverns je necelých 9 km. Okolo silnice byla řada možností, kde postavit stan. Jet do kempu nemělo smysl. Zaplatil bych asi 25 dolarů za to, že si postavím stan a vyspím se. Hodil jsem to "na divoko" za stromy hned u málo frekventované silnice.

Zima byla festovní, podle teploměru v mých outdoorových hodinkách bylo na nule. Zip spacáku se nedal zavřít a mně bylo jasné, že bych trpěl zimou. Nezbývalo nic jiného, než zašit další metr. Do spacáku sice lezu jak jezevec do nory, ale potom už se ponořím do péřového tunelu a na spaní si ho zadýchám a zahřeji.

Ráno jsem se ve stanu oblékl jako nikdy předtím a nejen, že mi to vydrželo dalších 87 km, ale ještě jsem musel přidat pláštěnku. Vyrazil jsem na lačno, ani ledová voda z láhve mne nelákala. Po osmi km jsem dorazil ke kempu u Grand Canyon Cavern. Kupodivu, bylo teprve sedm ráno a restaurace už byla otevřená. Paní v recepci jsem řekl, že bych se rád nasnídal. "Jasně, restaurace je tady vpravo, dej si".

Grand Canyon Caverns: Před restaurací

Grand Canyon Caverns: Lavička US66

Byla tam bohatá kontinentální snídaně a já byl na pochybách. Dal jsem si kafe a vrátil se na recepci s tím, že chci snídani zaplatit. Recepční původně myslela, že jsem zdejší host (jsou tady cabins, motel za kilo, RV park a místa pro stany za 30). Vyjasnili jsme si to a já se za 5 dolarů, které mi naúčtovala, skvěle najedl. Super cena, za to máte u pumpy pitomý microvawe burrito a kafe.

Východně od Grand Canyon Caverns: Amíci naštěstí nepoužívají diakritiku

Seligman

Zatím co jsem se futrovaL, začal dunět vítr a já to měl jako včera. Sice jsem měl návleky na nohy a prstové rukavice, ale dala se do mne zima. V Seligman jsem si v Dollar Store koupil juniorské tepláky (číslo 14 mi sedlo jako ulité) za 6 dolarů. Chtěl jsem si je natáhnot na zimou promodralé nohy, ale nemělo to smysl. Lilo totiž jako z konve. Chvíli jsem váhal, zda v Seligman nezůstat, byla zde řada levných motelů. Ale pak jsem si řekl "že toho bohdá nebude, aby čackým Čechům někdo přikazoval", nebo jak to vlastně bylo, a vydal jsem se v hustém dešti po I40 na Ash Fork. Krajnice dálnice byla v tak dezolátním stavu, že kola měla značkou přikázáno jet po krajnici. To aby cyklisty nenapadlo zkusit výrazně lepší povrch dálnice.

Ash Fork

Silný déšť a protivná zima mne přesvědčily, že dneska spát ve stanu nebude příliš komfortní. Při vjezdu do Ash Fork zdejší Inn inzeroval cenu 30 USD za noc. Mysleli to vážně a tak jsem tam zůstal.

Ash Fork: Nabídka, která se v dešti a zimě nedala odmítnout

Williams stále žije z US66

Noc v levném motelu dobrá, uvařil jsem si špagety, zpracoval stará videa, ale nepřipojil se. Wifina skoro nefungovala, údajně kvůli dešti. Ráno jsem vyjel do modré oblohy, ale zima se do mne zakusovala jako nůž. Než jsem vymyslel, co dalšího na sebe navléci, už jsem stoupal do kopce a tím dvacetikilometrovým výšlapem se můj léty odzkoušený metabolismus zahřál na provozní teplotu.

Williams: V centru města se zachovaly původní motely z doby hlavní slávy US66

Williams: Prefabrikovaný Elvis je prostě všudypřítomný

Williams měl kliku v tom, že přes něj vede I40 a rovněž pozůstatky ikonické US66. Oboje se spojilo dohromady a výsledkem je snadno dosažitelná turistická destinace s infantilními atrakcemi US66. Ale hlavně je to východisko k jižnímu okraji Grand Canyonu. Ve Williams jsou ceny ubytování poloviční až čtvrtinové oproti těm v Canyon Village.

Williams: Občas se v banalitách vyloupnou i obecně známé pravdy - zde Svoboda není zadarmo

Williams: Hlavní třída v retro stylu

Zimní opatření

Po výšlapu do slušného kopce jsem slezl z kola před místním supermarketem Safeway a uznal, že je fakt kosa. Místní chodili v péřových kabátech až na paty a já ve svých cyklistických šortkách hodně vyčníval z davu. Inu, treba nám zimných opatrení. Nalil som Friděxu do chladiča ... Hej, čo to tárám, bolo to inak. Koupil jsem fleecovou čepici pod přilbu a o dvě čísla větší naducané palčáky, abych ohřál své rachitické prsty. Jo a taky flašku kořalky, abych mohl vařit grog, byť ze skotské whisky a nikoliv z unikátního českého tuzemského rumu (TM). A gratuloval jsem si k tomu, že jsem v Las Vegas koupil za 25 dolarů lehkou prošívanou bundu. S tímhle vybavením přežiju i sněhovou vánici, fandil jsem si.

Williams: Mapa US66 v době plné slávy

Williams: Příjezd do města od východu

Daň za jízdu po dálnici

Tentokrát měla dálnice suprovou krajnici, navíc jsem se pořád hrabal do kopce a měl vše pod kontrolou, ale přesto jsem to nezvládl. Při výjezdu z Williams kolo začalo jančit a příčina byla jasná, píchlé zadní kolo. Kleštěma jsem vytahal dokonce 2 dráty z pláště, budu mít co lepit.

Potom jsem si užíval mrazivou cestu do Valle. Čepice po přilbou a palcové rukavice mne zahřívaly a já se těšil z rázné jízdy do příjemného kopečka. Ve Valle byly 2 motely, levnější za 85 USD za noc. Na to vám kašlu, rozhodl jsem se a šel se vyspat do silně ojetého kempu Flinstones. Majitele asi srazily poplatky za použití práv, prostě to místo bylo v úpadku. Ale za kemp chtěli 18 USD a za místo u zdi s elektřinou 25 USD. Ke zdi si postavte revolucionáře, řekl jsem si a vzal levnější alternativu.

Valle: Flinstones Campground - vjezd

Valle: Flinstones Campground - kancelář

Když jsem uléhal, bylo teprve na nule. Konec října a 1800 m nadmořské výšky, od toho se tropy opravdu čekat nedají. Kdybych měl funkční zip spacáku, nemám problém. Takhle jsem zase kus zašil a lezu do něj opatrně, abych zašitý zip nerozevřel. Jó, kdybych byl třeba v Mexiku, tak by mi nějaká guapa zip vyměnila za 30 pesos. Ve vrcholné civilizaci se nic takového čekat nedá. Ale vyspal jsem se dobře. Ráno bylo na stanu náledí, musel jsem počkat, až se na slunci vysuší.

Valle: Flinstones Campground - místo pro stan za 25 USD (já měl méně barevné za 18)

Mather Campground

Na wifi u hotelu ve Valle jsem si ověřil, že veškeré ubytování v národním parku je vyprodané. Stejně bych nešel do hotelu za 220 USD za noc a to byla v podstatě nejnižší cena. V Tusayan, zhruba 10 km před Grand Canyon Village jsem nakoupil zásoby a najel na cyklostezku do parku. Ta mne dovedla do kempu. Rangerka, která vyřizovala ubytování v kempu, na mne pohlédla a zaznamenala mé kolo opřené v pozadí. "Hiker, biker, je to tady hned vedle", řekla mi. "Chlape, máš hroznou kliku, právě mi vypadl počítač, máš to zadarmo", a dala mi dvoudenní tag. Kupodivu hned poté se zase počítač zřejmě umoudřil, protože od lidí z RV kreditní karty brala. Ušetřil jsem 36 USD za dvě noci, tak je s přehledem projím.

V kempu byl německý cyklista, přijel před dvěma dny. "Taky jim nefungoval počítač?", byla jeho první otázka. Hiker biker je tady decentně poskytován zdarma.

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína