| Kolem kolem Jižní Afriky |  | |||||
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| Nothing compares to the simple pleasure of a bike ride. Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy | ||||||
| Tříměsíční cyklistická cesta, start ve Windhoeku, konec v Kapském městě. Devátá autorova cesta (N.Zéland, Austrálie, USA, Kanada, Aljaška, Japonsko, Mexiko, Bolivie, Chile, Argentina). |
|
K Indickému oceánu
Sebrala mne rovnou u silnice
K odpočívadlu přijela dodávka, vystoupila mladá žena a zeptala se, odkud (originálně) jsem. Řekl jsem jí to a ona, fajn, anglicky rozumíš a kam máš namířeno. Povídám, že do Hopetownu. Ona na to, tak můžeš spát u nás, máme pro tě samostatný pokoj s koupelnou, večer se u nás sejdou kamarádi, budeme grilovat a tam bys neměl chybět. V Hopetownu je blbej Caravan Park, bydlí tam samí černí homelesáci. Dala mi adresu, vysvětlila cestu. Já to zadal do GPS a za necelou hodinku už jsem byl v hostovském domku na zahradě jejich domu. Wilhelmina byla šaramantní, přátelská, velice živá a praktická žena. Její manžel Eric sympatický flegmatik původem ze Seattle, USA. Willemina se s ním seznámila v Řecku a on ji následoval do její rodné Jižní Afriky.
Fakt jsem zíral. Za necelou hodinu čekali hosty na sobotní párty, Wilhelmina byla v Kimberley nakoupit a s nákupem přitáhla upoceného a zaprášeného vandráka. Eric byl asi na lecos zvyklý a tak ani neprotestoval, spíš vzbuzoval dojem, že se mu to líbí. Wilhelmina mi přinesla koš na prádlo, abych tam dal vše, co potřebuji vyprat a při tom souběžně připravovala jídlo. Eric zatím rozdělal oheň ve venkovním ohništi. Vymluvil jsem se na to, že jdu do města fotit. Tam ale nebylo nic k vidění. Mým hlavním cílem bylo koupit něco k pití na párty. Naštěstí byl v potravinách stejný majitel jako v přilehlém Bottle Storu. Ten byl sice už zavřen, ale lahvinku Black and White za necelé kilo mi ochotně prodal. A tak jsem byl rád, že se mohu alespoň minimálně revanšovat za bezzištně poskytnuté přístřeší s plnou penzí včetně nápojů. Party se vyvedla, skvělá grilovaná žebírka, vydatná polévka vařená asi 3 hodiny na venkovním ohni, pivko a víno. V šipkách (darts) jsem tedy rozhodně neexceloval, neboť jsem je hrál poprvé v životě. Nakonec jsem zjistil, že terč byl o 2 cm výše, než má být podle pravidel (ta byla součástí sady se šipkami) a tím jsem svůj žalostný výkon alespoň okecal. Co mne opravdu překvapilo, hodně jedli a málo pili. U nás by byla společnost po třech hodinách zhulená, tady ne. Možná je to tím, že všichni musí autem dojet domů, často na špatně přístupné farmy. Po nudných 130 km z Kimberley po hlavní silnici jsem se rozhodl pokračovat vnitrozemím po lokálních silnicích. Ráno mne skvělě nakrmili, Eric zjistil ubytovací možnosti ve skoro 100 km vzdáleném Petrusville a Wilhelmina tam zavolala. Popsala mi cestu k farmě, ležící 4 km od silnice a sdělila překvapivě nízkou cenu 150 randů včetně snídaně. Byla neděle, všude mrtvo, pusto a na silnicích nikdo. Proto mi nevadila absence krajnice, ta dvě auta za hodinu jsem snadno ohlídal ve zpětném zrcátku. Orange River zásobuje celou oblast vodou a proto se to všechno zelená a bují. Okolo silnice zvířata, gemsboci, springboci, šakali a dokonce se objevil i ošklivý warthog.
Na farmě jako ve vatě
Dokodrcal jsem se po prašné 4 km dlouhé cestě, přivítali mne psi a poté paní farmářka. Bydlení bylo skvělé. Vlastní dům oddělený od farmy, v hale vycpané trofeje zvířat ulovených na pozemcích farmy, kuchyňka, koupelna, ložnice se 4 postelemi. A klídek, okolo zelené stromy, ptáci řvali a psi se radovali vždycky, když jsem si jich všiml. Paní farmařky jsem se zeptal, zdali bych nemohl mít večeři a kolik že by to stálo. Budeš večeřet s námi a je to v ceně 150 randů. No super. Seřídil a zkontroloval jsem kolo, dal jsem si línou dvouhodinovou vycházku a byla večeře.
Debata se zdejšími farmáři je vždycky oslavou racionálního a normálního ekonomického myšlení (ne nadarmo se říká selský rozum), stejné to bylo i panem Van der Waltem. Dotace, pokřivující zemědělskou ekonomiku v Evropě, tady nemají a tak jsou farmáři nuceni se postarat sami o sebe. Zatímco v Evropě je nejvýnosnější zemědělskou plodinou papír - vyplněný formulář na dotaci - zdejší farmáři musí pěstovat nebo chovat nejen to, čemu se v místních podmínkách daří, ale také to, co mají šanci prodat. Na této farmě pěstovali ovce na vlnu a maso a kozy, které ve velkém prodávali Indům z Durbanu. Hrozně mne bavily ty jednoduché počty, kolik hektarů je potřeba na jednu ovci v normálním období a v době sucha a podobně. Samozřejmostí je, že si farmář odkládá část vydělaných peněz na horší časy, které zákonitě přijdou. Zde to je série několika suchých roků. Po večeři jsem si prohlédl obrazovou galerii předků, vyšisované kolorované fotografie v ozdobných rámech. Tito lidé před 140 lety založili a po sobě pojmenovali blízké městečko Petrusville. Moc příjemný večer, skvělé jídlo - domácí jehněčí kotlety a grilovaná kuřecí stehna, oboustranně příjemná a podnětná debata.
Gigantická snídaně
Horší to bylo na silnici. Můj organismus dal přednost příjemnější činnosti a místo točení nohama se zabýval strávením toho ohromného přídělu kalorií. Prvních dvacet km jsem se na kole jen tak povaloval. Potom už to trochu šlo a po ujetí 70 km jsem konečně věděl, že je vše zpracováno a mohl jet jako obvykle. První hlad se nesměle ozval až po 110 km.
Když pizzu, tak v Hanoveru
Na bydlení jsem ušetřil, nebudu vařit a jdu do restaurace. Příjemně osvěžen sedmičkou Castle Milk Stoutu, jehož 6% alkoholu výrazně zvýšilo mé komunikační sebevědomí, jsem vyrazil do místní pizzerie. Pizza byla skvělá, tenké těsto, správné suroviny, první pizza v Jižní Africe chutnající jako italská pizza. Majitelům jsem ji po zásluze pochválil. Mezitím jsme probrali mojí cestu, přidal jsem pár cestovatelských historek s medvědy a krokodýly a hospoda byla moje. Loučení bylo dojemné, rozdal jsem vizitky, se všemi hosty, včetně majitelů a personálu, jsme si potřásli pravicí a přátelsky se potlapkali. Zábavný a kaloricky vydatný večer.
Tisíce děkovných dopisů
Posuďte sami: Z Hanoveru jsem se vydal po silnici N10 do Middelburgu, který už leží v podhůří více než 2000 metrů vysokých hor. Silnice měla nový povrch, asi metr širokou krajnici a minimální provoz. Cíl byl zhruba 100 km vzdálený, žádný maratón. Ideální podmínky, nebýt větru. Ten sílil a sílil a vrcholu dosáhl okolo poledního, kdy jsem na rovině nemohl kolo rozjet na více než 10 km za hodinu. Ta hustá melasa mne prostě nepustila. Situace se paradoxně zlepšila ve stoupání na Winterhoek Pass (1650 m). Kopec vítr trochu odclonil a tak jsem si v poměrně strmém stoupání ulevil. V Middleburgu jsem zakotvil v městském Caravan Parku. Byl jsem tam jediný turista, jinak tam měli místní dělníci postavený velký hangár, ve kterém bydleli. Správce mi řekl, ať používám dámské sprchy a toalety, že je tam čistěji. A taky tam chodila celá jeho rodina. Mne to ale bylo jedno, najedl jsem se hotového jídla ze SPARu, postavil stan, brašny nechal na kole a již v 8 večer jsem spokojeně pochrupoval. A to jsem nepotřeboval ani pivko, ani víno, pro tentokrát mi stačil zelený čaj.
Policejní den
Silnice N9 byla ve skvělém stavu, půlmetrová krajnice mne oddělovala od provozu a tak jsem se mohl věnovat šlapání do kopce. Nebyl vítr a ani mi to nepřišlo a najednou jsem byl na vrcholku Lootsberg Pass (1760 m). Při stoupání jsem viděl zdejšího černého orla, jak mu ze zobáku visí alespoň půlmetrový had. Zastavil jsem se a pozoroval, jak se s ním v plochých spirálách snášel do údolí, tam udělal dva nízké průlety a potom měkce dosedl na trávu a pustil se do svačiny. Zbylých 60 km bylo už vlastně jen z kopce, s výjimkou Naudeberg Pass, kde bylo stoupání necelých 5 km dlouhé. Po cestě jsem našel u silnice řidičák, u něj zlatou kreditku a ještě jednu obyčejnou. V Graaff-Reinet jsem zajel na policejní stanici a odevzdal to tam. A policisté do třetice - paní vjížděla na křižovatku, proti policejní auto, začali na ní houkat. Paní vyděšeně zastavila, provinile stáhla okénko a čekala policejní kartáč, i když určitě nevěděla za co. Policista přišel k jejímu autu, zavřel jí otevřenou kapotu a ukázal, že může jet. To je tedy fakt dobrej servis.
Graaff-Reinet
Trochu kultury
Camdeboo NP
První atrakcí je přehrada Nqweba s malebným přepadem přebytečné vody. Přehradní jezero leží rovněž v parku a žije u něj spousta ptactva, které lze zblízka pozorovat ze břehů jezera. Ale i to je cyklistům zapovězeno. Druhou atrakcí je pomník Gideona Scheeperse, mladého burského důstojníka, který byl ve svých 24 letech odsouzen Brity k smrti a popraven. Pomník stojí 100 m od místa exekuce, to bylo původně na břehu řeky a nyní je pod vodou přehradního jezera. Ale jeho tělo stejně Britové den po popravě z hrobu vyndali a spálili na neznámém místě. Přesto nezabránili tomu, aby se stal legendou a symbolem burského odboje. K Valley of Desolation vede úzká asfaltová cesta, místy opravdu velmi strmá. Ranger, kterému jsem platil za vstup, mi to chtěl rozmluvit a líčil mi to v černých barvách. Asi tam moc cyklistů nejezdí. Ano, bylo to hodně strmé, ale bez ranců jsem to s jistým úsilím vyjel na nejlehčí převody. Bohužel jsem při tom zapotil čerstvě vyprané oblečení, což jsem původně neměl v úmyslu. Ty nejhorší úseky jsem jel stylem cik-cak, abych trochu zmírnil strmost stoupání. Nicméně netlačil jsem ani milimetr.
Na cestě se procházela želva leopardí, která měla krunýř o průměru zhruba půl metru. Nejdříve se mne bála, ale potom jí otrnulo a dokonce ke mne zamířila a asi se chtěla kamarádit. O bližší kontakt s ní jsem neměl zájem, raději jsem nasedl na kolo a odjel. Potom jsem musel na silnici párkrát silně zadupat, abych přiměl asi 1,5 metrů dlouhého žlutého hada odplazit se ze silnice.
První zastávkou na vrcholu bylo Toposcope. Z něj jsem měl Graaff-Reinet jako na dlani, našel jsem penzion, ve kterém jsem bydlel i všechny pamětihodnosti města. Město je malé, ale je obklopeno několika rozsáhlými townshipy s výhradně barevným obyvatelstvem.
Potom stačilo popojet jenom několik set metrů a byl jsem na vyhlídce na Valley of Desolation. Skály jsou to malebné a velice strmé, spadají kolmo dolů několik desítek metrů a pád by měl zřejmě fatální následky. Výhled z hrany skal byl ale velmi působivý. Tak jsem opatrně lavíroval v bezpečné vzdálenosti od okraje, ale většina lidí zůstávala na vyhlídce ohraničené zídkou. Na vrcholu je 45 minutový Lizard Trail, který jsem si prošel, asi jako jediný návštěvník toho dopoledne.
V lepší společnosti
Zpěvák ze začátku nestál za moc, zpíval na hudbu z playbacku a u některých písní jsem měl dojem, že je z playbacku i zpěv. Poté, co jsem strávil výbornou večeři a ochutnal levné, ale obstojné, červené, se to obrátilo k lepšímu. Zpěvák opustil umění a začal se věnovat lidové zábavě. Dával tam staré známé fláky z šedesátých let, pár lidí tancovalo, přestože to buď neuměli, nebo už měli narušenou koordinaci. Nevydržel jsem sice až do konce, ale přesto to byl příjemně strávený večer.
Do Port Elizabeth jsem mohl jet buď přes Somerset East nebo přes Jansenville. Obě trasy vedly po lokálních silnicích, ta druhá mi připadala přímější. Počasí se změnilo, celé dopoledne bylo zataženo, mraky se válely pár desítek metrů nad zemí, občas mrholilo. Potom to jižní vítr (protivítr) rozfoukal a udělalo se pěkně. V Jansenville jsem zapadl do penzionu. Cena lidová - 150 randů - a to jsem měl k dispozici velkou ložnici, halu, koupelnu a kuchyň. Pídil jsem se po klíči, ale majitelka mi řekla, že se tady nic nezamyká, že má vchod monitorovaný na TV a tak abych byl v klidu. V městečku nebyla žádná pamětihodnost, pouze několik silně zhulených opilců, kteří zřejmě chtěli, aby jim opice vydržela ze soboty přes celou neděli, kdy se alkohol nesmí prodávat. Inu regulace čehokoliv je prevít a většinou mívá nezamýšlené následky.
Další den jsem musel dojet do 145 km vzdáleného Uitenhage, kde bylo nejbližší ubytování. Už jsem tak oraženej, že si ani neberu zásobu vody, kdybych musel přespat u silnice. Prostě těch 145 km dám a hotovo. Ubytování po cestě skutečně nebylo, ale narazil jsem na dvě hospůdky, ve kterých jsem se najedl. Z druhé jsem se nemohl dostat. Dal jsem si lehké jídlo a kafe. Nejdřív jsem popovídal s Němci, potom se Švýcary a pak se začali hlásit o slovo místní. Přijelo auto, vyfotili si kolo a šli mne vyzpovídat. Samozřejmě mě ten zájem těšil, ale měl jsem v nohách přes 100 km a 40 km před sebou. A to se na obzoru špulily další kopce. Za hodinu jsem se utrhnul a dojel zbytek.
Uitenhage
Snídani jsem si koupil v sousedním supermarketu Pick n Pay. Do drahého ubytování (v porovnání s tím, kde obvykle bydlím, jinak to byla celkem normální cena) patří i pořádná snídaně. Dal jsem si uzeného lososa, salátovou okurku, čerstvé bulky a na závěr jogurt. Vřele jsme se rozloučili se šéfíkem, byl to fajn chlap a já už byl zvědavý na velkou louži. Po cestě jsem potkal zdejšího cyklistu Gregoryho Yolandu, který denně trénuje na prosincový závod v Kapském městě, na který mne také pozval. Holt mi chlapci silně po šedesátce musíme jezdit denně, jinak se k té formě nedopracujeme. Gregory byl silně nábožensky založený. Vysvětlil mi, že to není samou sebou, že jsem to doposud přežil a že mne doprovází kohorta andělů. Kladl mi na srdce, abych si ve městech dával velkýho majzla na zloděje. A dodal, že se bude modlit za šťastné skončení mého výletu. Foukal vítr síly slabší vichřice, ale to je prý zde normální. Proto mi poradil odbočit na Swartkops a až se dostanu k oceánu, vrátit se do PE. Ta první část byla skvělá, vítr ze čtyř hodin, stačilo se vhodně natočit a ani se moc nemuselo šlapat. Horší bylo těch 9 km po pobřeží do PE. Vítr byl z jedné hodiny a poryvy se mnou tak cloumaly, že jsem se obával, aby mne nestrhly pod okolo jedoucí auto. Proto jsem raději jezdil po nezpevněné krajnici tam, kde to šlo. Ve městě pak byl typický pondělní šrumec, ale navigaci jsem zvládl a už ve druhém z naplánovaných backpackerů se chytil. A protože jsem i v tom fofru stačil zahlédnout Indický oceán, mohu s klidnou myslí tuto kapitolu ukončit.
         |
