Na sever do národního parku Denali

Anchorage - Wasilla - Houston - Willow Creek - Montana - Lower Troublesome Creek - Cantwell - Denali NP

Vyjel jsem od hostelu, Moraváci mne šli kolegiálně vyprovodit. Kolo mi připadalo moc těžký, náklad nebyl zrovna nejlépe rozložen, kolo plavalo a moc mne neposlouchalo. V silném provozu na Glenn Highway, což je nejvytíženější silnice Aljašky, jsem se cítil dost nejistě. Asi po 20 km jízdy se kolo najednou stalo lehčím, ovládání přestalo vzdorovat, ze rtů se zničehonic začala linout první budovatelská píseň a v ten moment jsem si s plnou parádou uvědomil, že jsem zase na cestě a vše je jak má být.

Silnice a počasí
Široká krajnice, často zasypaná kamínky, kusy pneumatik a nejrůznějším smetím. Minimální kopce, terén mírně zvlněný, jelo se to švihem jako po másle. Před Wasilla odbočila Glenn Highway do údolí řeky Matanuska a já to ohnul na George Parks Highway. Souběžná silnička fungovala jako cyklostezka, bylo to moc příjemné. Počasí nic moc, stejně jako v minulých dnech. Nízké mraky, okolní kopce bylo možno tušit, ale vidět na ně nebylo. Několikrát pršelo, oblékl jsem žlutý obleček do deště a návleky na boty. Moc jsem si od toho nesliboval a bohužel se potvrdilo, že fyzikální zákony nelze ošálit. Když je něco nepromokavé, je to taky přiměřeně neprodyšné, takže si člověk tu vlhkost vyrobí zevnitř. Ale aspoň mi nebyla zima, jenom jsem musel pořád jet a nezastavovat se. V minulosti jsem zkoušel bundu z Goratexu a bylo to totéž v bledězeleném.

[severně od Willow] Slušivý obleček proti dešti Made in Mexico silně připomínal vojenský atombordel - pamětníci ví, o čem mluvím

[západně od Wasilla] Souběžná silnička sloužila jako cyklostezka

[západně od Wasilla] Prodej ohňostrojů

[západně od Wasilla] Snaha prodat poslední ohňostroje v předvečer Dne nezávislosti

Státní kempy a RV parky
Na Aljašce jsou 2 druhy kempů. Kempy ve státních parcích jsou vybaveny velmi sparťánsky - ohniště a stoly s lavicemi v lese, suché záchody, žádná elektřina, pumpa s vodou, která téměř nikdy není pitná. Není tam žádný personál a tak se platí formou "samoobslužné registrace" - vyplní se připravená obálka, do ní se vloží peníze a vhodí do schránky, útržek si necháte pro případnou kontrolu.
Naproti tomu RV parky (RV je zkratka pro recreational vehicle - obytný automobil) jsou mnohem komfortnější a více se podobají kempům, na které jsme zvyklí z Evropy. Jsou přizpůsobeny RV, kempovací místa mají přípojky elektřiny, pitné vody a samozřejmostí je i "dump station" pro vypuštění obsahu záchodů z RV. Díky elektřině máte možnost dobít baterie všech elektronických udělátek, kterých člověk s sebou vláčí stále víc a víc. Pravidlem jsou sprchy - někde v ceně, někde se platí za každé sprchování. Také bezplatné připojení k WiFi internetu je téměř pravidlem. Ve většině také najdete nějaké místo se zásuvkami, kde si můžete připojit notebook a nerušeně pracovat třeba i několik hodin. V některých RV parcích mají vyhrazena místa i na stany, v jiných je problém najít vyhovující místo na postavení byť i malého stanu. Cena za stan se příliš neliší od ceny ve státním kempu.

V RV parku Willow Creek nebylo snadné najít místo na stan. Všechno bylo buď hrbolaté nebo kamenité. Stan jsem stihnul postavit ještě před silným deštěm, vařit jsem mohl až dost pozdě, kdy déšť na chvíli polevil. Okolní Amíci se snažili oslavovat zítřejší Den nezávislosti, ale počasí tomu nepřalo. Pršelo celou noc a celé dopoledne, z kempu se stala čvachtanice, ve které pobíhali místní, původně divocí, králíci.

Vyjel jsem až po poledni, po několika mílích mne dojel Oskar, 34-letý Kolumbijec. Dobrej člen, začal v Anchorage a jel domů, měl na to 6 měsíců. Taky neměl pevný plán, v tom jsme si byli podobní. Sponzorovala ho Motorola, to nešlo přehlédnout. Má projetou celou Jižní Ameriku, pracuje jenom, aby si vydělal na další cestu. S Oskarem nám to docela odsejpalo, střídali jsme se na špici v mírném protivětru. On potom vytuhnul a zůstal bydlet u nějaké pumpy. Já tam dal ještě 35 km do nejbližšího kempu. Nějakej idiot na mne najížděl v protisměru, přejel do mého pruhu a vypadalo to, že mne chce rozmáznout o svodidla, nakonec ale cuknul. Byl to mladej frajírek, viděl jsem mu do obličeje, jak to prožívá. Blbec.

[severně od Willow] Oskar z Kolumbie, jeho sponzora nebylo možné přehlédnout

Skončil jsem ve státním kempu. Největší problém byl s vodou. U ruční pumpy se nedá pořádně umýt, přestože zdejší pumpy jsou vybaveny asi dvoulitrovou nádržkou, do ní se voda napumpuje a potom se dá zdvihnutím ventilu vypustit najednou. S pitím vody je to stejné jako v celé severní Americe. Parazitem giardiáza (Giardia lamblia) mohou být zamořeny i ty na pohled nejčistší horské potůčky. Voda se musí buď převářet po dobu 5 až 10 minut nebo se musí desinfikovat tabletkama - vezl jsem je s sebou. Dával jsem přednost převařování, měl jsem dostatečně výkonný vařič a přece jenom mi to přišlo přijatelnější než do sebe lít tabletkami chemicky upravenou vodu. Ve vlhkém lese spousta komárů, při vaření jsem dokonce nasadil na obličej moskytiéru, mohl bych strašit děti na Halloween. Kemp byl vybaven také "food lockerem" - ocelovou skříní na uložení jídla a všeho, co má nějakou vůni, jako ochranu před nenechavými medvědy. Přišlo mi to samozřejmé a měl jsem za to, že je to na Aljašce standard. Později jsem poznal, že je to spíš výjimka a většinou jsem musel věšet jídlo na stromy. Pořád pršelo a nepřestalo celou noc, proto jsem ve stanu skvěle vyspal, to se s postelí nedá srovnat. Stan vydržel, ale stejně byla většina věcí vlhká. I když do stanu samozřejmě neprší, tak se vlhkost natahá zvenčí.

[Lower Troublesome Creek] Typické kempovací místo ve státním kempu

[Lower Troublesome Creek] Pumpa s nádržkou a přístřešek na vaření

[severně od Trapper Creek] Suchý záchod standardního typu, zde netypicky scházel papír

Po cestě jsem zastavil na pamětním veteranském hřbitově, sochy měly výrazně eskymácké (inuitské) rysy.Zastavil jsem také na dvou vyhlídkách na Mt. McKinley, byly vidět akorát tak mraky. Místnímu rangerovi jsem si postěžoval, že by s tím měli něco udělat - měl radost. Celých 120 km nebyl žádný obchod, pumpa, nic - přestože na mapě se skvělo několik obcí s honosnými názvy jako například Honolulu. Cestou mi došla voda, naštěstí jsem měl jablko a banány. V kopcích byla pěkná zima, do toho se přidal déšť a proto jsem nakonec zalezl do motelu a sušil. Sušil jsem taky hubu, protože jediné místo, kde bylo možné sehnat pivo bylo více než 2 míle vzdálene. Absťák ještě nenabyl takové intenzity, abych se pro pivo v zimě a dešti vypravil.

[Trapper Creek] Památník a hřbitov vojenských veteránů

[Trapper Creek] Parks Hwy - v pozadí je v mracích zahalený masiv Mt. Mc Kinley

[Cantwell] Významné obchodní středisko

Ráno ještě utěšeně lilo, mraky až na zem. Měl jsem prázdné zadní kolo, než jsem to zalepil bylo po dešti. Po několika mílích jsem vyjel za zatáčku a co nevidělo mé bystré oko - v pozadí byla modrá obloha. Za celý týden jsem doposud viděl modrý flíček nanejvýš velikosti mexického půldolaru, až nyní to vypadalo na roztaženo. A konečně se z mraků vylouply impozantní okolní hory, prostě Aljaška jak vyšitá. Náladu mi nezkazil ani další defekt, opět na zadním kole.

[severně od Cantwell] Druhý defekt, to jsem ještě netušil, co si s tím užiju

V pohodě jsem dojel do národního parku Denali, ubytoval se v kempu a popovídal se 2 mladými pražáky, takže jsem zjistil, jak to tady chodí.

[Denali NP] Letiště pro vyhlídkové lety

[Denali NP] Přejezd na slunce a vítr

[Denali NP] Sluneční kolektory byly jištěny větrnými generátory

Denali National Park
Národní park Denali byl založen v roce 1917 jako Mount McKinley National Park a v roce 1980 rozšířen a přejmenován na Denali National Park and Preserve. Denali je athabaskanské jméno pro Mt. McKinley, který je výraznou a nepřehlédnutelnou dominantou celé oblasti, bohužel nebývá vidět příliš často. Osobně jsem ho uviděl až o několik dní později při cestě z Fairbanks na jih. Rozloha parku je ohromujících 7 408 čtverečních mílí, tedy téměř 19 000 km čtverečných. Celých 17% rozlohy tvoří ledovce. Průměrně je park zasažen 700 zemětřeseními za rok. Hlavní atrakcí z živočišné říše je "velká pětka" - los, medvěd grizly, karibu, vlk a horská koza. Parkem vede silnice dlouhá 148 km, z toho je většina prašných - 124 km.

[Denali NP] Turisty vozí typické zelené autobusy

Jet v Denali parku na kole není příliš bezpečné. Je to dost dlouhé a cesta je nebezpečně lemována strmými propastmi bez svodidel. Ale hlavním rizikem jsou medvědi v průsmyku Sable, kterým údajně cyklisti vysloveně zachutnali. Další problém je získat volné místo v kempu, v sezóně bývá permanentně vyprodáno několik týdnů dopředu. Autům je vjezd do parku zakázán.

[Denali NP] Ledovce a ledovcová údolí

[Denali NP] Úzká silnička se zařezává do úbočí hor

[Denali NP] Řeky mají široká koryta aby pobrala dostatek vody v období tání

Brzy po příjezdu jsem se vypravil do dopravního centra a koupil cestu na Fisher Creek za necelých 30$. O víkendu je velký zájem a tak by další den, což byla sobota, mohlo být všechno vyprodáno. Bohužel zklamalo počasí a v sobotu opět pěkně lilo. Přesto to bylo dobré - jízda zeleným autobusem s odborným výkladem, zastávky na focení a procházky. Po cestě se stavělo kdykoliv bylo v dohledu nějaké zvíře.

Krajina je to fantastická, ledovce, ledovcové řeky a jezera, tundra, tajga, zvířata. Dovedl jsem si představit ty fotky při pěkném počasí a z míst, která bych si vybral sám. Takhle to mělo klasický punc organizované turistiky - všichni mají stejné fotky, pouze technická kvalita je odlišná.

Zvířata - karibu, grizly, horské ovce, orel zlatý a spousta menších potvor. Pouze nejvíce nebezpečná kreatura - los - se neobjevil. Cesta trvala 8 hodin a ujeli jsme přes 200 km (jedna cesta 63 mílí).

[Denali NP] První medvěd ve volné přírodě a hned grizly

[Denali NP] Na svazích se pásly horské kozy

Po návratu jsem se šel podívat do návštěvnického střediska. Vedle silnice byla široká cesta pro pěší, tak jsem prošel kouskem lesa a spokojeně si vykračoval do střediska. Na silnici byl nějaký rozruch, rangeři s blikačkama, několik aut. Samozřejmě mi zvědavost nedala, prošel jsem lesem na silnici a tam se na mne vrhli 2 rangeři a začali mi nadávat, že chodím po zakázaných cestách. Vysvětlil jsem jim, že jsem se na cestu dostal ze silnice a žádný zákaz nikde nebyl. Trochu vyměkli, vysvětlili mi, že na cestě, po které jsem přišel, napadl los 2 turisty a ještě tam někde šmejdí. Dovedli mne k začátku cesty a ukázali zákaz. Plynule jsem jim řekl "kdybych to býl býval věděl, tak bych tam byl býval nechodil", to jsem měl natrénováno z kursu angličtiny a jak se to najednou hodilo. Uznali, že to nebyla moje chyba a rozešli jsme se v dobrém.

[Denali NP] Význačným exponátem v návštěvnickém centru byl grizlí exkrement ve 3 ročních obdobích, po jeho spatření mi nějak vyhládlo

Před obchodem byla wifina, připojil jsem se k několika nadšencům, kteří proháněli své notebooky na zdravém vzduchu. Nádherné prostředí, na lavici pod širým nebem, obzor lemován vysokými horami, dostatek zástrček. Připojení bylo pomalé a já musel počitač naklánět, aby se vůbec chytnul. Ale i tak to bylo super. Bolšaja těchnika, jak mne učili ještě na ZŠ blahé paměti.

U mého stanu se zastavili manželé z Idaha, taky cyklisté, jeli Aljašku z Fairbanks v opačném směru. Byli to borci, projeli Indii a Čínu, nebo také ze San Diega do Chile. Nechali mi kontakt, dal jsem jim cyklistickou vizitku a naučil je říkat Jiří. Měli stan vedle párku cyklistů z Tacomy, které jsem prvně potkal v Cantwellu.