North and South Carolina

Knotts Island - loď - Currituck, Jarvisburg, Point Harbour, Kitty Hawk (Bodie Island), Kill Devil Hills, Pea Island, Rodanthe (Hatteras Island), Buxton, Hatteras - loď - Ocracoke Island, Ocracoke - loď - Cedar Island, Stacy, Beaufort, Morehead City - Atlantic Beach (Bogue Island) - Emerald Isle - Ceadr Point - Jacksonville - North Topsail Beach (Topsail Island) - Surf City - Wilmington - Carolina Beach (Pleasure Island) - Fort Fisher - loď - Southport - Supply - North Myrtle Beach (South Carolina) - Myrtle Beach - Hampton Plantation - McCleanville - Charleston - Magnolia Plantation - Colleton - Beaufort

Při přejezdu hranice jsem se dozvěděl, že North Carolina je stát nejvíce nakloněný vojákům a armádě. Paradoxně mi nad hlavou přestaly řvát vojenské stíhačky, které od rána pilně cvičily. Lautr rovina, úzká silnice bez provozu, obklopené z obou stran vodou, nebo alespoň podmáčeným močálem. Musel jsem přejet z Knotts Island přívozem do Curritucku, ten je zdarma, plavba trvá 45 minut. Přijel jsem v půl jedné, přívoz jel až ve dvě, měl jsem najednou fůru času. Opravil jsem drobné závady, kolo namazal, pohrál si s místním retrívrem, který si o to přímo žadonil a nosil mi šišky k aportování.

[Knotts Island] Místní silnice

[Knotts Island] Děti z Knotts Island jezdí ráno 45 minut přes záliv do školy a odpoledne zase zpátky

Asi 15 km od Curritucku byla odbočka na 8 km vzdálený kempink, zdálo se mi to moc brzo, ještě jsem se chtěl projet. Nechal jsem to náhodě a byl rozhodnut případně kempovat "nadivoko". Po páté se objevil ošumělý motel, mohl jsem jet ještě nanejvýš hodinu a tak jsem to v něm zapíchl.

Až druhý den jsem poznal, že jsem udělal dobře. Dvacet km vzdálené silniční odpočívadlo bylo sice velmi komfortní, ale přímo na začátku města Kitty Hawk. Asi bych se musel dělit o místo se zdejšími homelesáky. Ale co bylo horší, bylo potřeba přejet dvoukilometrový most. Ten měl sice dvě dvoupruhové mostovky, ale jedna byla kvůli opravě zavřená a na druhé to jezdilo proti sobě ve dvou docela úzkých pruzích. Osobní auta jakž takž, ale když jsem zahlédl v zrcátku náklaďák nebo kamión, zastavil jsem a přimáčknul se na zábradlí mostu, aby mohli bezpečně projet. Nedovedl jsem si představit, že bych to jel za šera.

Outer Banks
Tak je nazvána oblast protáhlých ostrovů nudlovitého tvaru, které na sebe navazují a jsou propojeny buď mosty nebo bezplatnými přívozy. Největším z nich je Bodie Island, na něj navazuje přírodní rezervace na Pea Island, potom zabydlený Hatteras Island a lodí přístupný řídce obydlený ostrov Ocreacoke.

Památník bratří Wrightů
Fandové letectví samozřejmě ví, že v Kitty Hawk je na Kill Devil Hills památník na první let motorovým letadlem. Uskutečnili jej bratří Wrightové 17. prosince 1903 v 10:35, let byl dlouhý 120 stop (36 metrů) a trval závratných 12 vteřin. Ale už čtvrtý let téhož dne trval 59 vteřin a uletěná vzdálenost byla 852 stop (256 m). To byl mezník, který odstartoval rozvoj letectví.

[Kill Devil Hills] Památník bratří Wrightů

[Kill Devil Hills] Kovový pomník s letadlem a lidmi v životní velikosti

[Kill Devil Hills] Orville Wright v realistické soše letadlka

[Kill Devil Hills] Malba v muzeu znázorňující první let

Ale pozor! My vzdělanci víme, že to tak úplně nebylo. První let motorovým letadlem provedl sibiřský mužík Aeroplanovič Kridlenko Vrtulov, nejméně o 10 let dříve. Se jménem si nejsem tak úplně jist, ale prvenství ruského člověka si můžete ověřit v knize Ruští vynálezci a zlepšovatelé, vydané v padesátých letech. Tam se s překvapením dozvíte, že Rusové vynalezli úplně všechno.

V muzeu věnovanému prvnímu letu byla také galerie obrazů význačných postav letectví. Jediný neameričan byl Jurij Gagarin, první člověk ve vesmíru. Ten prohloubil americký šok z vypuštění Sputniku a pomohl k prosazení vesmírného programu prezidenta J.F.Kennedyho, který vyvrcholil přistáním na Měsíci. Další význačné postavy na obrazech - pan Cessna, manželé Rogallovi a pozdější americký prezident George Bush starší jako vojenský pilot, takto prudký fešák. Kromě památníku na kopci, ze kterého bratří Wrightové létali na kluzácích, je pod kopcem socha letadla a lidí v životní velikosti. Zachycuje okamžik startu prvního letu. Let byl dobře dokumentován na slavné fotografii pořízené Johnem Danielsem z místní záchranné stanice. Mimochodem, byla to jeho vůbec první fotografie v životě. Bratří Wrightové potom opustili svůj obchod s bicykly, začali vyrábět letadla a exportovali je dokonce do Evropy. Velmi americký příběh.

Další zastávkou byl Jockey's Ridge State Park, ve kterém jsou nejvyšší písečné duny na ostrově. Písek je tam velmi jemný a pronikne úplně všude. Proto jsem se pouze prošel po několik set metrů dlouhém dřevěném chodníku a na duny jsem se jenom podíval, nešplhal jsem na ně. V Nags Head je populární 300 metrů dlouhé molo - Jennette's Pier. Je vyhledáváno hlavně rybáři a to přesto, že musí zaplatit 12 $ za denní rybaření. Asi se jim to vyplatí.

[Nags Head] Výhled z Jennette's Pier na pobřeží

[Oregon Inlet] Herbert C. Bonner Bridge, který přemosťuje Oregon Inlet a spojuje tak ostrovy Bodie a Pea

Vydulý most, který mne konečně přinutil přeřadit z nejtěžšího převodu, mne přenesl na Pea Island a zároveň do jiného světa. Zatímco ostrov Bodie je zastavěný a obydlený, Pea Island je přírodní rezervací a jsou na něm dohromady 3 domy. Silnice je stále zafoukávána pískem z okolních dun, okolo ní buď písečné pláže nebo slané močály. Ostrov je rájem ptactva a proto je zakázáno se na něm zdržovat v noci.

[Pea Island] Silnice musí být pravidelně čištěna, jinak by jí písek zavál

[Pea Island] Plachetnice na pobřeží

Hatteras Island
Po skoro neznatelném mostě jsem přejel na ostrov Hatteras, kde jsem chtěl přenocovat. V jeho severní části je ve třech obcích Rodanthe, Waves a Salvo tolik kempů, že jsem si mohl dovolit ten luxus a vybírat podle ceny. Zůstal jsem v Rodanthe Water Sports Campground, za 20 $ jsem měl travnaté místo 3 metry od oceánu, wifinu ve stanu a příjemnou atmosféru party surfařů. Kemp byl malý, žádné obří RV tam nezajede. Vše bylo omšelé, ale voda ve sprše horká, pitná voda pitelná a surfaři byli večer tak unavení, že v 19 hodiny zapadli do hajan. Já moc unavený nebyl, silný vítr v zádech mne celý den poháněl a stačilo mi šlapat jen manifestačně. Vítr tady od jara do podzimu fouká od jihu a je vždy velmi silný, žádný chudáček. Až koncem října se otočí opačně a to byl můj případ. Jet bych proti němu nechtěl.

[Rodantho] Domy na ostrovech mají specifickou architekturu, vysoké prázdné přízemí, mohutné venkovní schody

[Rodantho] Poutač restaurace za soumraku

Další den jako přes kopírák, vítr přímo v zádech, plochá silnice, pohodička. Podruhé v životě se mi stalo, že mi cyklopočítač vykázal na cca 90 km dlouhé trase stoupání 0 metrů, klesání 0 metrů - silnice jak podle vodováhy. Poprvé se mi to stalo v západní Austrálii. Větrná pohoda se změnila v Buxton, kde silnice zatočila na západ a vítr foukal ze 4 hodin. Ale pořád dobrý.

[Rodantho] Dům na pobřeží

[Salvo] Rybáři se čtyřkolkami brázdí pláže Hatteras Island, ale pouze na zakoupené povolení

Udělal jsem odbočku na Cape Hatteras Lighthouse, nejvyšší maják v Severní Americe, vysoký 208 stop. Ani takový kolos ale nezabránil velkému počtu ztroskotaných lodí, proto se této oblasti říká hřbitov Atlantiku. Dojel jsem na první ferry, které mne za třičtvrtě hodiny a zadarmo převezlo na Ocracoke Island. V některých částech je tak úzký, že se vedle silnice vejde jenom pláž v šířce dvou jízdních pruhů. Ostrov je domovem spousty ptáků, ale hlavně divokých pony, kteří sem byli zavlečeni neznámo kým. Ti mají nyní vyhrazené pastviny, kde je můžete na dálku vidět.

[Buxton] Maják na Cape Hatteras je nejvyšším majákem v severní Americe - 208 stop vysoký (63 m)

[Hatteras Inlet] Provoz přívozů je velmi silný

[Hatteras Inlet] Butch, se kterým jsme toho hodně prodiskutovali, na lodi přes Hattears Inlet

[Ocracoke Island] Úzký ostrov, silnice je obklopená z obou stran mořem

[Ocracoke Island] Divocí pony se pasou na vyhrazených pastvinách

Po necelých dvou hodinách, strávených na 14 mil dlouhém ostrově, jsem se rozhodl přejet přívozem na Cedar Island ještě dnes. Poslední ferry jelo v 16 hodin a tentokrát to nebylo zdarma, ale za 3 $. Překvapilo mne, jak důkladně mne prohlíželi, dokonce chtěli vidět co je v brašnách a nadiktovali si, které brašny mám otevřít. Poté, co viděli změť v první vybrané brašně, je to rychle přešlo a jenom mávli rukou, ať už padám na loď. Cesta trvá 2 a čtvrt hodiny a většinou jsme to prokecali s Butchem u kafe. S ním a jeho ženou jsem se seznámil na předešlém ferry. Při přistání se už valem stmívalo, naštěstí hned u přístaviště je kemp, kde jsem přespal. V zóně pro stany jsem byl sám, byly otevřeny pouze ženské záchody - pro obě pohlaví - ale nikdo kromě mne je nepoužíval. Nicméně se mne nemile dotklo, že na dámských záchodech byla pohodlná měkká záchodová prkénka, která jsem v životě na pánských záchodech nezažil. Jasná diskriminace.

[Ocracoke Island] Na přívozu opouštíme ostrov

Při vyjetí z kempu jsem pocítil zcela atypicky protivítr a bylo mi to krajně nemilé. Zpohodlněl jsem a zvykl si na podporu větru v zádech a teď proti němu musím šlapat. Ale nebylo to nic dramatického. Po typickém vydulém mostě jsem po pár km opustil Cedar Island a dostal se na pevninu. Tím však moje cesta po ostrovech neskončila, ještě se na nějaké chystám.

[Cedar Island] Ranní červánky v kempu

[Cedar Island] Foto z mostu při přejezdu z ostrova Cedar na pevninu

[Stacy ] Silnice pojmenovaná Modrá hvězda na počest ozbrojeným silám

Město Beaufort bylo příjemnou zastávkou. Odbočil jsem do centra, které je na pobřeží a pokochal se desítkami zachovalých a dobře udržovaných domů z doby občanské války. Další vydulý most, tentokrát kombinovaný s vyklápěcí vozovkou, mne přivedl do města Morehead. Mosty jsou zde poměrně nové a mají alespoň půlmetrovu krajnici, jízda je bezpečná. V Morehead jsem se nezdržoval, přejel další výduť a ocitl se na dalším úzkém a protáhlém ostrově - 34 km dlouhém Bogue Banks.

[Beaufort] Jeden z desítek zachovalých domů z období občanské války

Tušení mne nezklamalo
Ostrov je velmi populární, má pláže z obou stran. Vše bylo zastavěné drahými domy, hotely a koloniemi mobilních domů. V Salter Path měl být kemp. Moc jsem tomu nevěřil, při zdejšímu tlaku na pozemky se může kemp těžko udržet. Stačí ho změnit na místo pro mobilní domy a je vystaráno. Všechny místa obsazená a zaplacená na celý rok. Nemusí se čekat, zda se někdo uráčí přijet. A tak to také bylo. Namísto původních kempů zastavěné prostory nebo mobilní domy. Nakonec mi lidé poradili, že je jeden kemp určitě na konci ostrova před mostem, 12 mil vzdálený.

[Emerald Isle] Svítání nad Atlantikem

[Emerald Isle] Výzdoba k Halloweenu

Kemp jsem po chvíli hledání našel. Byla v něm prádelna na mince, tu jsem aktuálně potřeboval jako sůl. Místo na stan malé, ale travnaté a rovné, byl jsem spokojen. Jediným problémem byla voda, kohoutek byl asi 200 m vzdálený a trochu mi to komplikovalo vaření. Nejprve jsem obhlédl 400 m vzdálenou prádelnu - otevřeno do 22 hodin. Udělal jsem si večeři a vyrazil do prádelny. Zatímco budu prát a sušit, budu pracovat na počítači u poměrně pohodlného stolu. Prádelna byla zavřená, na dveřích přilepený lístek "Dnes otevřeno do 8 hodin". Nechal jsem to na ráno a vyjedu trochu později. Ráno těsně po osmé jsem byl v prádelně, zavřeno. Došel jsem do 600 m vzdálené kanceláře, tam nikdo, otevírají v devět. Naštěstí majitelé provozují ještě pumpu a přilehlý obchod, tam jsem zastihl nějakou dívčinu a urgoval otevření prádelny. Zpátky pochod do prádelny, po čtvrthodině přijelo auto a paní mi s omluvami otevřela. Vyjel jsem až v 10, ale zase jsem usušil stan, který byl úplně mokrý přestože nepršelo, byla vysoká vlhkost vzduchu a voda se vysrážela na vnitřní straně tropika.

[Cedar Point] Bogue Sound

[Jacksonville] Plot vojenské základny Camp Lejeune byl ověšen podobnými cedulemi, vítajícími otce po návratu ze zahraniční mise

Jak jinak, mířil jsem k dalšímu ostrovu. Před pár lety bylo ještě možné projet po silnici 172 rozsáhlou vojenskou základnou a cvičnými prostory. To už možné není, musel jsem to objet přes Jacksonville. Zabočil jsem na silnici 17 a bez jakéhokoliv varování či výstražných nápisů, zakazujících jízdu na kole, jsem se ocitl na expressway, tedy silnici nejvyšší třídy, na kterou kola obvykle nesmí. Musel jsem po ní jet asi 8 km, byla to součást obchvatu města. Byl jsem nervózní zda neuslyším ječení policejního auta v zádech. Doteď nevím, zda jsem na tu silnici směl či nikoliv. Po odbočení na lokální silnici směrem na Sneads Ferry jsem si oddychl. Pak už to šlo snadno - vyšpulený most přes Aligator Bay a byl jsem na Topsail Island. Že je to úzká protáhlá nudle ani nemusím psát, to už znáte.

[Swansboro] Fasáda venkovského obchodu

[Folkstone] Vchod do obchodu s plážovými potřebami byl tlamou žraloka

[North Topsail Beach] Výhled na Aligator Bay

V Surf City byl sympatický kemp, takový rodinný podnik starších manželů, kteří už na všechno nestačili a tak to bylo trochu zanedbané. Základní věci ale fungovaly, voda a elektřina hned u stanu, horká sprcha. A bez ptaní mi udělali cenu 20 $ za noc, to je v této oblasti hodně málo.

[Surf City] Pláže po sezóně obsadili rybařící důchodci

[Surf City] Sada ptačích budek

[Surf City] Město v podvečer

[Surf City] Po sezóně

Počasí je skvělé. Před 4 dny jsem na ostrově Hatteras večer v kempu klepal kosu a řešil otázku, zda si druhý den koupím svetr nebo flašku kořalky. Stačilo se posunout více na jih a jezdím jenom v šortkách a dresu, žádné návleky na nohy ani bunda. Neprší, většinou svítí slunce a vítr také nedělá problémy. Fouká sice občas proti, ale žádný fujavec to není. Takže nakonec jsem nekoupil ani svetr, ani kořalku.

A zase ty pochyby
Situace jako přes kopírák z včerejšího dne. Na silnici 17, což je normální highway, se za křižovatkou objevil nápis "freeway" se jménem význačné osoby, po které byla pojmenována. Všechny znaky freeway měla, oddělené směry, dva až 3 pruhy v každém směru a širokou, skoro třímetrovou krajnici. Silnice byla pořád značená jako highway. Nikde žádné zákazy pro cyklisty a tak jsem si říkal, že jsem na ní správně. Pro jistotu jsem vytáhl skoro zapomenutou navigaci, ta mne také po silnici vedla, ale po 3 km se náhle rozmyslela a začala mne atakovat výzvami, abych se co nejdříve otočil do protisměru. Žádná odbočka široko daleko, tak jsem navigaci vypnul, aby byl klid. Objevila se velká křižovatka s interstate, tam já na kole zcela určitě nesmím a proto jsem pokračoval po 17. Ta se ale za křižovatkou přejmenovala na interstate 140 a byl jsem v pytli. Nebylo z toho úniku, musel jsem pokračovat ještě 6 km, potom se objevil sjezd na normální silnici a já setřel pot z čela.

Prohlédl jsem si historickou čtvrť Wilmingtonu, ta je u řeky Cape Fear. Město je malebné, řada zachovalých historických budov, v ulicích spousta študáků z místní univerzity, která má slušnou pověst. Potom už jsem po hodně frekventované silnici odjel na Carolina Beach a ubytoval se v kempu. Po 4 nocích sice nespím na ostrově, jenom na poloostrově, ale stejně budu muset druhý den použít ferry, abych se odtud dostal.

[Wilmington] Malebné předměstí

[Wilmington] Bitevní loď North Carolina z druhé světové války je jednou z místních atrakcí

[Wilmington] Čerstvě natřená loď Pobřežní stráže a zdvíhací most přes Cape Fear River v pozadí

[Wilmington] Promenáda okolo řeky Cape Fear

Stačilo málo, přejel jsem most a byl zase na ostrově - Pleasure Island. Krásné písečné pláže, z pevniny zarostlé travinami, ale silně komerční a turisticky zaměřené okolí, obchody, hotely a motely, restaurace. Nejhezčí místo na ostrově je Kure Beach s částečně zarostou pláží a dlouhým molem vystrčeným do oceánu. Čekal mne přívoz do Southportu, dopoledne jezdil každých 45 minut až do 10 hodiny, potom byla pauza. Chtěl jsem si ještě prohlédnout Fort Fisher, pevnost z doby Konfederace. Otevírala až v 9 hodin. mne jel přívoz v 9:15 a chtěl jsem dojet až do Myrtle Beach, což bylo více než 100 km. Dal jsem přednost přívozu.

[Pleasure Island] Carolina Beach

[Pleasure Island] Kure Beach

[Pleasure Island] Kure Beach

Celou 40 minut dlouhou cestu jsem prokecal s mladou paní, která jela přívozem do práce, jako každý den, ale sní o tom, že by vyrazila na velkou cyklistickou cestu. Trochu jí to nevychází - manžel nesouhlasí, synek je ještě dost mladý a tak to alespoň potřebovala probrat s ošuntělým vandrákem. Dal jsem jí vizitku s adresou mého webu a popřál, aby se jí to někdy podařilo.

[Pleasure Island] Stromy poblíž Fort Fisher

Dál už to byla docela nuda. Lokální silnice vyústila do Hwy 17, ta měla minimální krajnici a dost silný provoz. To se potom musí pořád ve zpětných zrcátcích hlídat provoz a rychle reagovat na potenciálně nebezpečné situace. Kousek za hranicemi se South Carolina bylo informační středisko, pro mně vzácně cenný zdroj informací. Dostal jsem seznam kempů, mapu Charlestonu a dostal bych i státní silniční mapu, ale tu už jsem měl. Do navigace jsem zadal nejbližší kemp na Myrtle Beach. V North Mirtle Beach byl nějaký kemp, ale ten jsem vynechal.

[North Myrtle Beach] Parkoviště nalajnované a ovečky nikde

Zastavil jsem, vyklopil stojánek a on upadl. Nemáte představu, jak takováto prkotina dokáže cestu na kole znepříjemnit. Chcete udělat fotku a kolo musíte buď někde opřít, nebo položit na silnici. Proto jsem uvítal odbočku na Walmart a koupil tam jediný nabízený a (jak jinak ve Walmart) levný stojánek. Věděl jsem, že bude mizerný, ale realita předčila mou skepsi. Vydržel trojnásobné použití a potom se zkroutil jak žížala a já měl problém ho nastavit tak, aby mi alespoň nepřekážel při jízdě.

U silnice bylo pár motelů a některé nabízely cenu 40 $ za noc. Jat předtuchou jsem si říkal, že to snad bude nejlevnější ubytování v oblasti. Přijel jsem k prvnímu kempu, chtěli 50 $ za místo na stan plus daň. Další 2 km vzdálený kemp slevil na 45 $, ale za místo vzdálené od pláže. Oba to byly kempy, které nemusím - zaměřené na obří RV, fabriky na kempování bez respektu k lidem, kteří spí ve stanech. Žádné soukromí, místa pro stany nahňácaná u sebe, pro vodu a na záchody a do sprch daleko. Měl jsem už skoro 110 km, ale řekl jsem si, že jim na to zvysoka kašlu. Do kempu ve státním parku Myrtle Beach to bylo sice ještě 22 km, ale bylo jasné, že tam za světla mohu dojet. A taky ano, přestože mne dopravní světla dost zdržovala, byl jsem tam v půl šesté a byl to kemp podle mých představ. Celý ukrytý v lese v sousedství pláže, velká místa pod stromy, čisté sprchy a záchody. Nadiktoval jsem jméno a a oni už mne měli na počítači díky minulým pobytům ve státních parcích. Cena 32 $, na zdejší poměry velice příznivá.

[Myrtle Beach State Park] Molo

[Myrtle Beach State Park] Vyjížďka na koních

Ve stanu mi chodila wifina, objednal jsem si od pozítří na 2 noci levný motel v Charlestonu. Byl 10 km vzdálený od centra, ale ubytování v centru bylo minimálně 3x dražší.

Dojel jsem kluka z New Yorku, který na kole jede také na Floridu a potom do Chicaga (co tam bude v namrzlém prosinci na kole dělat) a zpátky do NY. Řešil si tím nějaké pracovní problémy, vyhodili ho z práce a tak se chce rozmyslet, co dál. V Georgetownu jsme se rozešli, já se jel podívat na historickou část a on tvrdil, že to nemá cenu. Měl pravdu.

[Myrtle Beach] Silnice byla lemována obchody a všechny měly slevy

[Georgetown] Maritime Museum

Na státní mapě vypadala impozantně cyklostezka přes Francis Marion National Forest, na které byly dokonce 2 kempy. Nejprve jsem si ale prohlédl Hampton Plantation State Historic Site, rýžovou plantáž jednoho ze signatářů Prohlášení nezávislosti. Nebylo to snadné, kolo jsem musel asi 2 km tlačit úvozem s hlubokým pískem. Ideální místo pro přespání, záchody s vodou, stoly, nikde nikdo. Ale místo se zavíralo podle cedule v 17 hodin. Kdyby tam byl nějaký ranger, tak bych ho snad ukecal, aby mne tam nechal přespat. Ale takhle jsem si jenom prohlédl zvenčí hlavní budovu a protlačil kolo zase pískem zpět na silnici.

[Hampton Plantation State Historic Site ] Hlavní budova

[Hampton Plantation State Historic Site ] Zápraží hlavní budovy

[Hampton Plantation State Historic Site ] Strom, který viděl vyrůstat George Washington

Potom jsem asi 10 km jezdil a hledal cyklostezku vyznačenou na mapě. Nakonec jsem usoudil, že je to Old Georgetown Road, prašná silnice zavátá závějemi písku. Do toho jsem nešel, vrátil se na Hwy 17 a očekával nějaké ubytování v McCleanville. Marně, nic tam nebylo. Bylo půl šesté, za hodinu bude tma. Zajel jsem do lesa a našel si tam pelíšek, k velkému potěšení hmyzí havěti, která mne žrala hlava nehlava. Vypotřeboval jsem zbytky repelentu a zachránil se tak před úplnou devastací. Zpocené tělo jsem trochu očistil navlhčenými ubrousky, vypil vděčně pivo, ale nevařil. To bych jim to ve zdejším suchu také mohl podpálit. Bylo dusno, vedro, ve stanu jsem se převaloval, musel jsem odkrýt postranní stěny, které mají naštěstí sítě proti hmyzu, jinak bych neusnul.

Vyjel jsem hladový, do velmi silného protivětru a považte, trvalo to 35 km, než se zjevila první příležitost nacpat si nácek. To je tady hodně unikátní, většinou je u silnice alespoň pumpa s obchodem a tady fakt nic. Silnice totiž vede rozlehlým státním lesem, byly na ní 2 malé vesničky a obchod měly možná v centru kus vzdáleném od silnice. Po silnici 17 jsem se přiblížil k Charlestonu, na křižovatce před mostem jsem stál na červenou. Z vedle stojícího auta mi sdělili, že se na most na kole nesmí, ale že někde nalevo je objížďka. Vytáhl jsem navigaci, zadal cyklistický režim do Charlestonu a navigace mne bez problémů dotáhla na samostatný pruh pro cyklisty a pěšáky. Přejezd čtyřkilometrového mostu je nyní vyhlášenou turistickou atrakcí a po stezce se pohybovalo hodně pěšáků a dokonce i jeden cyklista. Když se podíváte na výškový profil trasy, ten jediný zub, vlastně jenom zoubek, je právě přejezd mostu, jinak to bylo ploché jak žehlicí prkno (chtěl jsem napsat jak Eulálie Čubírková, ale Zvonokosy už asi nikdo nezná).

[Charleston] Arthur Ravenel Jr. Bridge je dlouhý 4 km a stavitelé pamatovali na pěšáky a cyklisty odděleným širokým pruhem, nyní je z toho turistická atrakce

[Charleston] Arthur Ravenel Jr. Bridge - pohled z Charlestonu

Projel jsem historickou částí Charlestonu, ale kvůli absenci stojánku nefotil. Je dost nešikovné pokládat kolo na frekventovaný chodník, nebo ho někde nejistě opřít a bát se, na koho kolo spadne. Prohlídku města jsem spojil s hledáním cykloprodejny. Našel jsem nakonec dvě. V jedné měli stojánek kvalitativně srovnatelným s tím z Walmartu. V druhém obchodě měli solidnější kus z masivního hliníku, u kterého se ale nedala nastavit délka nohy. Řekli mi, ať to neřeším, stojánek namontovali a potom ohromnými pákovými kleštěmi nohu zkrátili. A to vše za kulantních 10 $. Protože se mi začala přidírat pravá šlapka, koukal jsem ještě po nových SPD pedálech. Měli jenom jednostranné za horentních 100 $. Tak to budu muset ještě vydržet, pedál jsem pořádně namazal a uvidím. Bylo už k večeru, přejel jsem další most po chodníčku pro pěšáky a odjel do 10 km vzdáleného motelu. Tam jsem musel brašny a kolo vynosit do prvního patra, protože za mou speciální internetovou cenu mi nemohli dát pokoj v přízemí, do kterého bych s kolem prostě zajel.

[Charleston] Okolí Motelu 6, kde jsem bydlel

Charleston
Fakt jsem to vychytal. Na netu jsem našel autobus, měl zastávku 100 m od motelu a jezdil zhruba každých 45 minut. Mohl jsem nechat kolo doma a po čtrnácti dnech si udělat přestávku od šlapání. Stanice nebyla nijak označená, ale byl jsem tam správně, protože za chvíli přišel jeden místní s plnýma rukama igelitek z blízkého supermarketu. Byl to veselý týpek, pořád se smál a nevadilo mu, že mu polovina zubů chybí a zbytek se naklání různými směry. Hned jsme se skamarádili a čekání rychle ubíhalo v příjemném tlachání. Na křižovatku přijelo auto, on k němu hned přiskočil a požádal o drobné. Dostal hrst čtvrťáků a že nebyl lakomej, řekl šoférovi, ať dá taky něco jeho kamarádovi, tedy mne. Řidič mi pokynul abych přišel k okýnku a podával hrst čtvrťáků, tak asi 4 $, abych si koupil něco k pití. Začal jsem se smát a řekl mu, že nic nepotřebuji a že jenom čekám na autobus. On se ještě ubezpečil, jestli se jenom nestydím si peníze vzít, teprve potom odjel. Musím už vypadat dost zpustle po těch 3 měsících a to jsem byl ve svém nejlepším outfitu, ve kterém mne pustili v NY na Broadway na muzikál.

[Charleston] V sobotu byly na Marion Square farmářské trhy

[Charleston] Místní umělci - řemeslníci nabízeli svoje výrobky

[Charleston] Na náměstí hrála skupina s názvem Sopky v kuchyni - a překvapivě dobře

[Charleston] Na Marion Square předváděli tanečníci breaku své kousky, až se z toho hlava točila

[Charleston] Staré autobusy jezdí 3 různé okružní trasy a jsou zcela zdarma, dobrá příležitost ulevit unaveným nohám

Jízdenka za 1,75 $ a za půl hodiny jsem byl v centru Charlestonu. Tam už jezdí staré autobusy, které objíždějí 3 vyhlídkové trasy po downtownu a jsou, považte, úplně zdarma. Alespoň vidíte, jak jsou ti kapitalisti nenasytní. Taky že jsem je později využil a ulevil unaveným nohám, které pomalu zapomínají, jaké je to chodit. Ale nejprve jsem prohlédl farmářské trhy na Marion Square. Tam bylo vůbec veselo, hrála muzika, tanečníci prováděli výkruty na hlavách, všichni něco jedli a pili, do toho se motali psi a malé děti. Prostě sobota jako vyšitá.

[Charleston] Zahrada vedoucí na hřbitov unitářského kostela

[Charleston] Kostelní zahrada

[Charleston] Květiny a zeleň dotvářejí jedinečný dojem

[Charleston] Chalmers Street nebo někde poblíž, kočičí hlavy jsou malebné, ale na kole mi předešlý den dost vadily

[Charleston] Malebná Rainbow Row v zrcadle

[Charleston] Domy v nejjižnějším cípu na South Battery

[Charleston] St. Michael's Episcopal Church vyčuhuje za radnicí

[Charleston] Tento sloh je v Charlestonu dost unikátní

Potom jsem se několik hodin toulal Charlestonem a byl rád, že jsem tady pěšky. Včera na kole se mi to sice líbilo, ale nemohl jsem vychutnat detaily, které si člověk uvědomí jenom při pomalé chůzi a pozorném obhlížení okolí. Nemůžu to popisovat, chce to zažít. Pomalu jsem nasál barevnou jižanskou atmosféru a umocnil ji obědem - grilovanými vepřovými žebírky a čtvrtkou červeného. Den se skutečně vydařil a jedinou zbylou povinností bylo zbavit se hromady zpoceného oblečení. V motelu byla prádelna a tak za pár čtvrťáků a půldruhou hodinku bylo vypráno a usušeno.

[Charleston] Komentované vyjížďky na koňských potazích jsou zde velmi populární, ale koňské koblihy se nikde nepovalují

[Charleston] Socha ve White Point Gardens

[Charleston] Charitativní akce lákala vtipně aranžovanými deštniky

[Charleston] Poněkud přerostlé vodní taxi, v pozadí most Arthur Ravel Jr.

[Charleston] Zátoka jižně od přístavu

[Charleston] Občas se dalo zakomponovat do snímku i auto, jinak ale hodně překáží podařené kompozici

[Charleston] Auto, je-li dobře umyté, nakonec nemusí na fotografii vadit

[Charleston] Růžový bicykl

Magnolia Plantation
Návštěva jihu se nemůže obejít bez návštěvy jedné z mnoha plantáží, které vzkvétaly v době otrocké pracovní síly. V této oblasti se pěstovala hlavně rýže, jsou zde vydatné řeky a rýže vodu potřebuje. Ale nebylo to jednoduché, řeky jsou blízko moře, voda je zasolená, stupeň slanosti záleží na přílivu, odlivu a deštích. Na plantážích byla stavidla, která umožňovala rozsáhlá rýžová pole při přílivu vodou napouštět a při odlivu vodu vypouštět. Nemohl to dělat každý blbec, když se na plantáž pustila moc slaná voda, byla půda na dva roky zničená. Běžný postup, praktikovaný dodnes je ten, že se plantáž po pár letech vypustí, porost se vypálí a potom se zase napustí co nejméně slanou vodou. Aligátoři, hadi, želvy a ostatní potvory žijící v zaplavovaném území holt musí před vypálením vypadnout, jinak by měli smůlu. Oni by ale stejně na suchu žít nemohli a tak je to bez problémů.

[Magnolia Plantation] Sama budova plantáží se mi moc nelíbila a navíc se zrovna opravovala, trochu jsem jí schoval za stromy

[Magnolia Plantation] Stromy svou velikostí působí impozantně

[Magnolia Plantation] Úponky visící ze stromů jsou všude

Pracovní síla je dnes drahá, cena rýže silně kolísá. Chytří současní plantážníci začali místo rýže pěstovat turistický ruch. To je také případ Magnolie. Výhodná poloha, zhruba 20 km z centra Charlestonu, ale konkurence dalších dvou prvotřídních plantáží v blízkém sousedství - všechny jsou situovány u highway 61 v blízkosti řeky Ashley. Je těžké si mezi nimi vybrat. Magnolia má na bezplatné mapě historického centra Charlestonu kupón na slevu 5 $ na vstupném. Tak jsem si včera dal v hospodě pivo za bůra a dnes vyrazil do Magnolie. Však to znáte, nechci slevu zadarmo.

[Magnolia Plantation] Altánek

[Magnolia Plantation] Zahrady byly velice rozmanité, v této části byly sochy

[Magnolia Plantation] Audubon Swamp Garden - zahrada v mokřinách

Plantáž otevírá v 8:30, přivstal jsem si, abych měl čas na prohlídku a ještě stačil dojet do vyhlédnutého kempu. Na bráně jsem byl v devět hodin, zavřeno, ani kopání do vrat nepomohlo. Vrtalo mi hlavou, jak je to možné. Pak jsem zapnul GPSku a podíval se na čas, osm hodin. Zase mi šoupli čas o hodinu, ze soboty na neděli přešli z letního času na normální sluneční čas. Už s tím fakt skončete a uvědomte si, že to zavedl jistý Adolf Hitler, alespoň v Čechách (mimochodem spolu s přechodem na jízdu po pravé straně). Myslím si, že letní čas už dávno ztratil jakýkoliv ekonomický význam a drží se jen ze setrvačnosti a lenosti politiků.

[Magnolia Plantation] Most je velmi populární místo pro svatební fotografie

[Magnolia Plantation] Malý most v zahradě japonského stylu

[Magnolia Plantation] Jezírek je v zahradách několik, já jich napočítal pět

[Magnolia Plantation] Bambusová zahrada - hledal jsem pečlivě, ale nápis 'Servít je vůl' jsem nenašel

Návštěva plantáže není levná, vstupné se skládá ze základního - přístup do zahrad, zeleného bludiště a mini zoo. K tomu se dá dokoupit jízda "vláčkem", vyjížďka lodí (to jsem dal, aligátoři mne zajímali), prohlídka budovy, prohlídka tématicky zaměřená na otroctví a jeho zrušení, prohlídka chatrčí otroků, další zahrada v mokřinách, celkově sečteno je to za 47 $ s množstevní slevou. Do týdne se můžete vrátit a vstupenka platí na druhý vstup v zakoupeném rozsahu. Byl jsem první návštěvník, museli kvůli mne otevřít kasu. Dlouho to tak nezůstalo a když jsem v jednu hodinu odjížděl, byla plantáž plná lidí. Byla neděle, jako rodinný výlet s dětmi je to ideální a celý den uteče jako voda. Já ty děti nechal doma, proto jsem odjel po 4 hodinách. Ale vnoučata by byla fakt nadšená, hlavně ze zoo, kde by mohla prohánět slepice, pávy, krocany, kačeny, husy, kozy, srnky a poníky. To já byl zase nadšen z "prohánění" aligátorů na lodním výletu po zaplaveném rýžovém poli, po kterém důstojně pluly ostrovy z rákosí poháněné čerstvým větrem.

[Magnolia Plantation] Při plavbě na člunu jsme vyplašili řadu ptáků a donutili je svou přítomností k odletu

[Magnolia Plantation] Volavka

[Magnolia Plantation] Volavka nás tentokrát ignorovala a neodletěla

[Magnolia Plantation] Aligátoři mají rádi sluníčko

Cesta po silnici 61 byla cyklistická paráda. Silnice mírně zvlněná, jenom tak, aby člověk nezlenivěl a občas přeřadil. To vše v zeleném tunelu staletých stromů, který silnici spolehlivě odcláněl od dorážejícího protivětru. V neděli žádné náklaďáky a opatrnost řidičů jsem zvýšil rozsvícenou červenou blikačkou na přilbě, která zajišťovala mou viditelnost i velmi tmavých partiích.

[Highway 61 ] Ashley River Road - cyklistická paráda - jízda v zeleném tunelu

Zákon a pořádek
Stan jsem postavil ve státním kempu Colleton. Ve státních kempech je zákonem zakázáno požívat alkoholické nápoje a to absolutně. Ani lidi v RV velikosti českého 2 + 1 si nemohou dát pivko, aniž by porušili zákon. To je samozřejmě pitomost a když se jdete podívat do nádob na recyklaci, uvidíte ohromné množství pivních plechovek a lahví, lahví od vína a sem tam se i lahvinka od kořalky najde. Rangeři to samozřejmě vědí, neboť se o odpady starají. Ve většině kempů musíte podepsat prohlášení, že o zákazu víte a budete ho respektovat a tím to také končí. Dokud se nebudete válet zhulení jak Andula před kanceláří rangerů, nic se neděje. Bohužel, dopady na právní povědomí jsou velké - nedodržoval jsem zákon a nic se nestalo a tak to zkusím u něčeho závažnějšího. Zákony, které nikdo nevyžaduje dodržovat, by se buď měly zrušit, nebo by se mělo jejich dodržování vynutit. Rozumím tomu, že na začátku byla rozumná úvaha, že státní parky jsou pro ozdravení lidí a ne pro jejich devastaci chlastem. Proč si lidé nemohou dát pivko po desetikilometrové procházce, když si ho stejně dají, zákaz nezákaz. Ano, ani já tady v tomto směru nedodržuji americké zákony a vím určitě, že za pivko v kempu do tepláků nepůjdu. Však ani ty tepláky tady nemají, nahradili je oranžovými kombinézami.

Evergreen - problém se snímačem rychlosti
Letos mne pronásledují tři závady. Nekvalitní náboje kol, přední mělo velkou vůli, u zadního přestal fungovat ořech, jsem vyřešil zakoupením jednoho nového a jednoho ojetého kola. Dále jsem se potýkal se zipy na stanu. Hlavně zip na tropiku mě trápil, v silném dešti musí být tropiko zavřené, jinak do stanu natečou potoky vody a v takto napuštěné vaně se špatně spí. Vyřešil jsem jemnou hodinářskou prací s kleštěmi, kterými jsem upravoval jezdec zdrhovadla tak dlouho, až se to povedlo.

Posledním problémem byl snímač rychlosti, bez kterého není cyklopočítač schopen změřit ujetou vzdálenost. Snímače jsou bezdrátové, s kódovaným přenosem a nemají výměnné baterie, musí se vždy vyměnit celý snímač. Vozím vždy jeden náhradní. První skončil na Newfoundlandu, vyměnil jsem ho a byl pár týdnů klid. Na Nova Scotia začal zlobit i druhý snímač, naskočil až po několika km, nebo vůbec. Potom jsem s ním různě laboroval, měnil umístění na vidlici až se chytil. To byla vždycky alespoň půlhodinová práce většinou někde na krajnici. Nakonec jsem ten druhý nerozchodil, ale naštěstí se znovu chytil ten první snímač. Nefunkční snímač jsem rozlouskl jako oříšek, zjistil typ baterie a koupil je. Zkusil jsem ten rozlousknutý rozchodit s vyměněnou baterií, ale marně. Nový jsem nikde nesehnal, Polar tady moc nevedou a když ano, měli pouze snímače předešlé generace s nekódovaným přenosem.

Bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy budu bez snímače. Potom bych musel jezdit se zapnutou GPS a zjišťovat ujetou trasu z ní. Posledních pár dnů se ráno začalo výrazně ochlazovat a při vyjetí z kemp v Colletonu snímač nešel. Počkal jsem pár km, ale nic. Bezvýsledně jsem zkoušel měnit jeho polohu. Snímač se sice s cyklopočítačem propojil, ale na předávání impulsů od otáček kola už neměl dost šťávy v baterce. Váhal jsem, ale nakonec se rozhodl pro jediné možné řešení, snímač nožem opatrně rozlousknul a vyměnil baterku. Abych zamezil pronikání vody, olepil jsem ho stříbrnou páskou a zatím funguje jako víno. Jenom nevím, co s ním udělá první vydatný déšť.

[Beaufort] Před vjezdem do mariňácké základny bylo vystaveno několik letadel operujících z letadlových lodí - od historických až po dosud používané typy

[Beaufort] Ocasní plochy jednoho z novějších typů letadel

Beaufort byl posledním městem na mé pouti Jižní Karolínou. V turistickém průvodci, který jsem dostal v turistických informacích, ho sice vychvalovali jako historické město, ale já to tak neviděl. Mohl jsem ho s klidem vynechat a jet rovnou do Savannah. Mne osobně nejvíce zaujala mariňácká letadla, která startovala a přistávala na blízké základně a tak jsem se měl při šlapání na co koukat.

[Beaufort] Promenáda a most přes Beaufort River

[Beaufort] Dům v městském parku